Franka, B. Hrinčenka, Staryčkého a j., velkoruská od Krylova, Chemni-ceva a j., též polská. A tu jest velmi blízká myšlenka, že mnohá tato bajka právě z takového literárního zpracování přímo aneb také nepřímo pronikla do lidu. Teprve podrobnější kritický rozbor jednotlivých čísel mohl by ovšem tuto domněnku učiniti téměř pravděpodobností. V rámcích stručné zprávy musíme se ovšem obmezovati jen na různé domněnky vzbuzované čtením a na ukazování otázek i způsobu jich řešení.

Nemůžeme se tu pouštěti do jednotlivých poznámek, nebudeme rozmnožovati bohaté bibliografické údaje nějakým citátem. Zde budiž připomenuto jen, že zajímavá pro naše staré písemnictví bajka o lišce a džbánu má také v této sbírce několik paralel, mimo č. 98 převzaté z Cubinského Trudů (II., 113 č. 47) patří sem ještě čtyři čísla 156—159 vesměs z východní Haliče, ve kterých úlohu lišky převzal zajíc; úvod jest ovšem jiný: v č. 156 a 157 zajíc se ukryl ve džbáně, ale nemohl se ho zbaviti; v č. 158 a 159 chce utopiti džbánek, že ho postrašil, a narazil si jej na hlavu. — Známá povídka „Kocour v botách", která vlastně nenáleží mezi bajky v užším toho slova smyslu, má čtyři verse č. 205—208 (v č. 207 a 208 zaujala liška místo kocourovo). Formou svou výraznou vyjímají se z bajek tri řetězové povídky (rodonnée, cumulative stories), které mají ovšem obsah rozmanitý: č. 56, 274: koláč se vykutálel a běžel, až jej liška sežrala; č. 227 str. 307 veršované „Koza s ořechy"; č. 296—299 str. 391—5 vrabec chce, aby keř ho houpal, a pod. č, 300, vrabec chce, aby ho koza na jedli houpala, č. 336 str. 434. „Jak kohout vybil slepičce „oko," č. 343 str. 446 „Slepička a zlaté vajíčko, které myš rozbila". С 345 str. 449: Kohoutek se udávil, oživen mořskou vodou.

Vědeckým kruhům širším učiněna kniha přístupnější stručnými regesty „Die Hauptmotiven der Tierfabel (des Tierepos) str. 518—549, Namnoze jsou však tyto výtahy příliš stručné a někdy nedávají ani možnosti, činiti si pravou představu o vlastním obsahu toho kterého čísla.

Knize předeslal Volod. Hnatjuk předmluvu (str. III.—XII.) a podal v ní některé velice vítané náčrtky autobiografické o počátcích své práce a o svých třech hlavních spolupracovnících Onyščukovi, Tara-sevškém a Vološynškém. Dále obšírnou úvahu o bajce (str. XIII—LVI.). Podává v ní nejdříve definici bájky: jest to podle něho lidová povídka, ve které se líčí život zvířecí, hlavními činiteli jsou zvířata; a vystu-puje-li v ní člověk, jest jeho úloha podřadná aneb episodická, podobně jako úloha zvířete v pohádce. Z těchto důvodů mohl sem ovšem za-řaditi „Kocoura v botách". Proto přiřadil к nadpisu bájky v závorce „zvířecí epos". Rozeznává pak tři skupiny bajek 1. epické, 2. didaktické, 3. satirické. Takové tendenční zabarvování bajek pokládá spis. právem za pozdější. Mění se čistě epické vypravování v tendenční, didaktické už tím podle mínění Hnatjukova, když na konci připojeno mravoučné říkadlo, jakoby naučení vyplývající z celého vypravování. Vlastní didaktické jsou ovšem teprve, když jisté pravidlo, naučení, položeno základem povídky, povídka byla již předem od vypravovatele k tomu účelu propracována. Nejpozdnější formou bajky jest zajisté sa-