str. 113
už pamět na původní osazení vsí, střídala někdy jejich jména koncovky -(ov)ici najedná straně a -ov, -in na druhé straně bez rozdílu.4)
Odpadá-li tímto poznáním jediná závada, bránící ztotožnění Kojetic listiny z r. 1219 s Kojetínem na Milevsku, nemáme nejmenšího práva vztahovat zprávu o nich na vzdálené Kojčiče na Pelhřimovsku. Jinak bychom stejným, ba větším právem mohli identifikovati vsi Radimovice a Skrýšov, uvedené v listině z r. 1219, se stejnojmennými osadami u Pelhřimova.
Jest tedy zápis Kozczicz z r. 1379 skutečně nejstarším známým dokladem pro Kojčice pelhřimovské, jak jsem tvrdil ve svém článku; a ubezpečuji p. referenta, že i pro ostatní místní jména, která jsem tam uvedl, sotva bude možno uvésti jistý doklad starší, ačli ovšem nebude uveřejněn nějaký pramen dosud neznámý.
P. referent vytýká dále, že význam jména Lhota, jak jsem jej podal na str. 181, nebyl vyložen správně: „lhota" prý zde neznamená lhůtu, do níž obyvatelé jsou prosti všech břemen, nýbrž osvobození od břemen samo, pak místo mající takové osvobození.
Ani zde nemohu však p. referentovi přisvědčiti. Jest ovšem pravda, že „lhota" v nejpůvodnějším významu neznamenala novočeskou „lhůtu časovou", nýbrž asi tolik, jako naše „úleva," „polehčení". Avšak na tomto nejpůvodnějším významu slova „lhóta" metonymické pojmenování osad, nesoucích název Lhota, se nezakládá, nýbrž až na dalším, užším jeho významu „úleva dočasná = lhůta". Neboť charakteristickou známkou Lhot nebylo jejich osvobození vůbec, nýbrž osvobození dočasné, do určité lhůty, na řadu let, jichž počet býval v smlouvách o nově zakládaných Lhotách přesně určován. Proto se také v pramenech latinských pro českou „lhotu" užívá střídavě terminu „libertas" a „libertas ad tempus"5)
Zde tedy skutečně „lhóta" znamená „lhůtu" a pak osadu založenou na principu
lhůty.6)
Poslední upozornění p. referentovo, že „sociologické závěry, jež se činívají z ustrojení jmen místních, jako na př. že jména na -ice, ukazují na dobu, kdy nebylo ještě individuálního majetku, atd., třeba přijimati s velikou opatrností," se mne vlastně nedotýká, poněvadž s jeho názorem plně souhlasím. Jest to.patrno už z toho, že osídlení Pelhřimovska v hlavních rysech kladu až do stol. XII., kdy u nás o institucích tak starobylých sotva lze již mluvit. Přes to nesdílím příliš skeptické a resignující stanovisko G. Boernera a A. Brucknera, na jichž články (Deutsche Geschichtsblätter XVI. 1915, str. 219—247 а XVII. 1916, str. 75—90 а 251—269) p. referent upozorňuje, pokud se týče možnosti určití relativní chronologii a stáří osad podle tvaru jejich jmen. Při náležité opatrnosti a při stálé vzájemné kontrole všech pomůcek, kterých potřebujeme, zkoumajíce osídlen! určitého teritoria — velmi instruktivní článek o nich napsal Herb. Schönebaum (Siedlungskunde im Dienste der Landesgeschichte) do Deutsche Geschichtsblätter XVIII. 1917, str. 109—123 —, stává se tu i ustrojení jména topického důležitou složkou badání a pomůckou historickou. Jos. Dobiáš.
4) Příklady z Moravy uvádějí F r. Č e r n ý-P a v. V.áša, Moravská jména místní. V Brně 1907, str. 45 n. Na toto kolísaní koncovek u jmen místních v nevelkých intervalech časových upozorňuje i Alex. Brückner, Ostdeutschlands slavische Namen-gebung (Deutsche Geschichtsblätter XVII. 1916), str. 80, 82 а 84.
5) Srov. zvlášť V. Brandl, Glossarium etc., str. 132 n. Jul. Lipp e r t, Social-geschichte Böhmens I. 277 n. Jos. Pekař, Kniha o Kosti II. 64. W i 1 h. W e i z s ä c k e r, Das deutsche Recht der bäuerlichen Kolonisten usw. (Mitteil. d. Vereines f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen LI. 19131, str. 483, kde uvedena i literatura starší.
6) Tak vykládá místní jméno Lhota i V. E r 11, Gebauerova mluvnice česká pro šk. stř. a úst. uč. I. V Praze 1914, str. 138.
|
|
