str. 120
jak v srovnávací literatuře zvláště od anglických, francouzských, italských a německých učenců byly už pilně probádány středověké kazatelské sborníky a pomocné sbítky exemplů. Ostatně již v starších svazcích tohoto Zborníka byly jmenovitě od T. Maretiée uvedeny zjevné doklady souvislosti lidových tradic se starými kazateli. Jsme vděčni Rud. Strohalovi, že se systematicky podjal této práce a otiskuje ze sborníků starých „glagolašů" řadu takových povídek. "Úvodem poznamenal stručně, že jsou převzaty zvláště z italských pramenů. Mimo sborník „Scala coeli" uvádí se jako pramen „zarcalo od prikladnosti" t. j. Speculum exemplorum (252 č. 18), hlavně italské dílo „Prato fiorito". Neprovází jich nijakým vědeckým aparátem; přirozeně může se o to pokusiti jen, komu jest к disposici veliká knihovna. Nejdůležitější a nejvzácnější práce celého svazku jest poslední „Plemenski rječnik ličkokrbavske županije", sestavený na základě úředních záznamů z r. 1915 od Radoslava M. Grujiée (273—364); jest to nejenom důležitý příspěvek k srbochorvátskemu onomastiku, než také к řešení problému antropo-geografických, к stanoven! původu a vývoje nynějšího národa; spis. úvodem sám se letmo dotýká těchto otázek. jpa.
@---------------------
C a r n i o 1 a, Zprávy musejního spolku pro Krajinu, uveřejnila v 1.—2. seš. v III. roč. obšírný výtah z článku dra. V. Dvorského „Bohinjské sídelní typy" (N. V. IX., 125—132). Ref. dr. Jos. Mantrani praví na konci svého résumé (str. 114), že musí býti vděčni dru. Dvorskému, že podal výsledky svých pozorování a zkoumaní. Prozkoumáni slovinského selského domu svým článkem silně prohloubil, odhrnul záclonu před řadou nejdůležitějších otázek a ukázal tím na vysoké vědecké hledisko, za kterým třeba v dalším postupovati. Vytvořil pro nás jakýsi historicko-psychologický návod, kterého jest nám stále se držeti, na který se třeba ohlížeti.
Mimo jiné obsahuje toto číslo slovinskou bibliografii za r. 1916, mimo jiné ve zvláštním odstavci článků zeměpisných a národopisných (str. 120).
@--------------------
Zeitschrift des Vereines für Volkskunde. Begründet von Karl Weinhold. Unter Mitwirkung von Johannes Bolte herausgegeben von Fritz Boehm. Berlin, XXVI. (seš. 1.—4.), str. 440.
Vydávaní předního lidovědného časopisu německého zdržováno jako mnohé jiné podniky důsledkem nynější války, takže ročník tento pro rok 1916 byl dokončen až v dubnu m. r.
Obsah jeho jest jako obyčejně velice bohatý. Po výtce pojednáno o podáních lidových, méně prací věnováno jiným odvětvím lidovědy.
Robert Petsch zahajuje studie o hádankách ve svých „Rätselstudien" (str. 1.—18.) probírá 1. hádanku o rybě ve vodě. Dotýká se tu všeobecných otázek o původu složitějších, veršovaných a rýmovaných hádanek a u těchto předpokládá a dovozuje literární původ. Spis. pochybuje, že germánský starověk znal dříve, než vešel ve styk s římskořeckým světem kulturním, takové hádanky strofický vybudované. Nej-starší hádanky ve vlastním slova smyslu pohybovaly se někdy v priostrených antitesích, jak je znalo přísloví. Hádanku v této stati probranou shledává mezi hádankami latinského básníka ranného středověku, Caelia Firmiana Symposia (IV. stol.) a sleduje ji pak dále po literaturách západoevropských, ukazuje po té souvisíci hádanku ruskou, kterou znali již starš! badatelé, G. Paris a Roland. Dovolává se ještě mínění znamenitého učence o souvislosti evropských hádanek, že nelze mysliti na statek zděděný z pravěku indoevropského ani na polygenesi. V druhé části své studie „stodola hoř!" (str. 8 sl.) pojednává spis. ne vlastně o hádance, než o hádankovité mluvě, o důsledcích mluvy, libující si v různých cizích a jinotajných slovech, jak došla výrazu v anekdotě
