Černé Hory a Albanie, k níž byl přidělen. Výsledky svých pozorováni předkládá v uvedené knize. Líčení počíná Černou Horou, a to tak, že v ní autor rozlišuje dvě zeměpisně i kulturně různé oblasti. První je oblast krasová v západní Hoře a charakterisována je plužním rolnictvím a kamenným domem, zpravidla jednojizbovým s ohništěm uprostřed. Soba místy od kuce oddělená je bez topení (zde také autor popirá existenci románského domu, jenž se objevuje jen na pobřeží). Druhá oblast je lesem krytá v severovýchodní části Hory. Domy má sbité z trámů opět jednodílné, jen místy se sobou lehce oddělenou, nebo vedle nich typické konické chýše slamou kryté. Hospodářství jest zde hlavně salašnické. Typ tohoto domu jde na západ po Morači, na východ po linii Berane, Sjenica—Užica a na jih po Plavu a Gusinje. To jsou dvě hlavní kulturní oblasti na Černé Hoře. Proti nim zaniká úplně kultura městská v Podgorici, Nikšiči, namnoze tureckého původu. Potom následuje popis a rozbor černohorského kroje, celkem od albánského přesně odděleného. Také na něm znáti obě oblasti. Jinak vyniká zejména ženský kroj starobylostí, u mužského druh pláště s t r u k a zvaný.

Všude v obou výše rozlišených oblastech dají se poměrně snadno vybratí jednak elementy turecké ve všech téměř kulturních věcech, jednak italsko-románské. V ostatku, v jádru lze však těžko rozlišovati, co jest asi zbytkem staré kultury balkánské (zde illyrské) a co slovanské. Autor přičítá starému domácímu podkladu zejména vrstvu pastýřskou, kdežto lid lesy porážející a pak usedlého rolníka pokládá za vrstvu novější, přišlou, jak různé vztahy ukazují, ze severu. První ukazuje více na východ. Slované nejsou zde než svrchní vrstva a jen jedním z faktorů kulturního života.

Podobným způsobem rozbírá autor v II. oddíle kulturní* obsah Albanie podle dvou oblastí: 1. přímořské s okolím Skaderského jezera a 2. vnitrozemské. Tyto neslovenské oblasti, jimž věnováno nejvíce místa, nemohu zde podrobněji sledovati a vybírám z nich jen některá nejzajímavější pozorování. Týkají se stavby domu a jeho vnitrního zařízení. Tu zejména vyniká kula albánská, jejíž rozšíření sledovati můžeme i na sever do Bosny a Hercegoviny (Trebinje). Autor po přikladu bar. Nopcsy shledává v ní ohlas středověkých staveb hradních XIII. a XIV. stol. a tak i v jednotlivých detailech vnitřku (krb). Jinak je to typ převážně turecký. Velmi zajímavý je také výklad

0 rozšíření kamenů pod rošty — srb. prijekladů — podle mínění autorova původu illyr-ského. Následuje popis domů městských, bazarů a trhů se speciálním zřením к domácímu průmyslu (zlatnictví a stříbrnictví má svou kapitolu), dále podrobný popis kroje albánského, při čemž autor stále rozlišuje severní horské vnitrozemí od jihu a pobřežního územi, a také zvláštní kapitolu věnuje cizím živlům (cigánům a Aromunům).

III. důležitý oddíl věnován je Starému Srbsku v okolí Djakovy, Prizrenu a Peči a látka probrána podobně, nejdříve obydlí a ves (zde jsou typy rozmanité od jednotlivých dvorců až к uzavřeným vsím, v nichž autor rozeznává novější a starší osídlení), potom způsob hospodaření, jež jest pokročilejší než v sousedním Albánsku, dále kroj (mužský je silně albánský), řemesla (zde zajímá starobylý stojatý stav, ale chybi celkový obraz) a uměleckou výrobu zejména v Djakově vynikající. V Metochii shledává autor dosti vlivu makedonsko-bulharského. Celkem je všude viděti, že autor ovládá plně základní problémy srovnávací evropské etnografie a kultúrni historie, a to dodává ceny spisu

@-----------------------