místních a zvláště pomístných jménech v okrsku chrasteckém u chrudimě.

Když se měšťák prochází ve volné přírodě po cestách i stezkách mezi lány polí a luk a po lesích, domnívá se možná, že se pozemky označují jen podle svých majitelů. Nemálo žasne, když slyší, že každé větší pole i každá skupina menších pozemků má své zvláštní jméno. Nezřídka se stává, že v jednotlivých usedlostech mají rozličná jména i pro každý jednotlivý menší pozemek v takových skupinách, zejména patří-li z takové skupiny alespoň dva témuž hospodáři.

Městský návštěvník bezděčně si vzpomene na označování domů městských podle ulic. К obojím označením nutil zajisté praktický život: v živé řeči cítila se vždy potřeba, aby člověk rychle a stručně naznačil, o kterém pozemku nebo domu právě mluví. Každý měšťák ovšem zná dobře jen jména těch ulic, kudy nejčastěji chodí a o kterých často slyší. Obdobně každý vesničan zná určitě jen jména těch polí, na kterých pracuje neb o nichž mezi svými známými často slyší. Zádati tedy od vesničana z větší osady, aby znal jména všech pozemkových tratí své obce, ba snad i jednotlivých pozemků, jest zrovna tak nemístné, jako žádati od měšťáka, aby znal jménem všechny ulice svého města.

Obojí názvy podléhají různým změnám, ba i zanikají a namísto nich vznikají názvy nové. V té věci jest však mezi nimi jakýsi rozdíl: ulicím bývají v nové době zpravidla dávány názvy umělé (t. j. bez zřetele к povaze místa nebo к událostem na něm zběhlým) a proto je člověk rychleji zapomíná; naproti tomu názvy pozemkové vždy nějak souvisí buď s povahou nebo tvarem pozemku anebo s jeho minulostí, takže si je člověk spíše zapamatuje.

Není tedy divu, že tato přirozenost a neumělkovanost se mnoha vzdělancům zamlouvala a že se začali zabývati také těmito názvy po-místnými. Konečně romantika 19.. stol. svou zálibou v lidových písních a pohádkách i nářečích, svým studiem lidových zvyků, krojů i staveb obracela nezbytně pozornost také к lidovým názvům pozemkovým. Na jejich bohatství upozornil u nás první — pokud jsem mohl vypátrati — h. Jireček ve svém článku „Naše pomístně názvy" (v Pam. Arch. IV. 1860, str. 91) těmito slovy: „Veliká bohatost jazyka našeho záleží v onom přehojném množství jmen, kterýmiž lid od starodávna naznačil místa v krajině: není téměř vrchu, není vody ani tekoucí ani zavřené, není lesu, aby neměly vlastních jmen svých; každé skoro pole, každá louka, každá pastvina známa jest lidu zvláštním názvem svým. Takových jmen pomístných plno jest u každé osady."

Než mnohý čtenář při tom snad poznamená: není ovšem o tom pochybnosti, že jest pomístných názvů nezbytně třeba v praktickém životě v obci pro určité označení jednotlivých míst a že jich tedy vzniklo veliké množství; avšak zasluhují také pozornosti odborníků čili jinými slovy: ze kterých důvodů se jimi zabývají (u jiných národů!) odborníci a věnují jejich soupisům a výkladům tolik drahého času ?