počalo vycházet! r. 1897; z rozpočtených 18 svazků do počátku války r. 1914 vyšlo 6 sv.

Příkladu norského následovalo Švédsko, jež vydává jednak časopis o místních názvech od r. 1913 pod názvem Tidschrift för nordisk ortnamnsforskning, jednak výsledné dílo Sverges Ortnamn, Stockholm, v němž ze 213 švédských härad (soudních okresů) bylo do r. 1914 popsáno 13 okresů. Dílo toto vychází od r. 1906. Obdobné dílo se chystá též v třetím severském státě, v Dánsku.

Tyto údaje uvádím podle soukromé zprávy dra. Ant. Beera. Našemu místopisu by se, jak patrno, velice zavděčil znalec severských jazyků, který by tato severská díla podrobně popsal a na příkladech z nich názorně ukázal jejich způsob práce.

V Německu1) již bratří Grimmové upozornili na důležitost sbírek pomístných názvů (Flurnamen). Již r. 1875 se pokusil W. Arnold na základě těchto názvů a jmen osad stanovití „Ansiedelungen und Wanderungen deutscher Stämme". R. 1880 pak vydal M. R. Buck „Oberdeutsches Flurnamenbuch". V následující potom době bylo ve všech německých krajích o pomístných jménech napsáno mnoho spisů cenných i bezcenných. V jazykozpytu a mythologii se dá totiž člověk snadno svésti к domněnkám. Aby tedy bylo dosažení) sbírky spolehlivé, jest třeba, aby byl sběratel dobře obeznámen s lidmi, poměry a nářečím té oné krajiny. Když jest pak sbírka hotova, prozkoumají ji odborníci stran jazyka, dějin, starožitností, lidopisu a náboženství. A teprve po této přehlídce mohou jednotliví odborní badatelé psáti souvislá pojednání.

O pokrok ve sbírání pozemkových názvů má v poslední době v Německu největší zásluhu Gesamtverein der deutschen Geschichtsund Altertumsvereine. R. 1903 měl za tím účelem v Erfurtě hlavní schůzi. Od r. 1904 pak vycházely zprávy o uveřejňovaných sbírkách pomístných názvů v Korrespondenzblatt des Gesamtvereines. Sbírky ty byly zhotoveny z části již podle zásad, jež pak schválil Gesamtverein (1906, str. 279 až 281).

Těmito sbírkami se dospělo ke spolehlivé methodě. Přešly doby, kdy byly pozemkové názvy sbírány jednostranně, buď s jazykového nebo dějinného nebo lidovědného nebo jiného úzkého stanoviska. Proniklo přesvědčení, že při sbírání jest nutno, aby zvláštní záliby ustoupily stranou a aby byla sbírána všechna jména pozemková bez volby, ať se zdá, že mají cenu či nikoliv (v. Beschorner str. 217—218). К sebraným jménům pak hledíme všemožným způsobem sehnati lidovou výslovnost, starší tvary listinné a spolehlivé zprávy, ze kterých vysvítá, jak ta jména vznikla, kterým změnám podlehla, které pověsti se o nich vypravují atd. Sběratelé se rozcházejí v mínění jen v té věci, zda jest lépe, vyjiti nejdříve do přírody a na místě se vyptávati domácích lidí na nynější jména pomístná a tyto záznamy teprve potom doplňovati ze starých spisů, map atd. či naopak. Obojí způsob má své výhody