i vady. Sběratelé se také v tom shodují, že jest pro každou osadu zřídili zvláštní seznam a napsati v něm pom. jména v abecedním pořádku a se všemi údaji o nich.

Důležitá jest otázka, jak uveřejňovati obrovský materiál většího území. Beschorner proto probírá kriticky tři práce, právě vyšlé s mapkami : Luise Gerbing, Die Flurnamen des Herzogtums Gotha (Jena, G. Fischer 1910); W. Hotz, Die Flurnamen der Grafschaft Schlitz (Darmstadt, Winter 1910) — v ní jest zajímavý úvod J. Dietericha na způsob rozmluvy v širém poli mezi sběratelem a domácím učitelem o hessenských místních označeních a ceně jejich sbírání; R. Wieris, Die Namen der Berge, Klippen, Täler . . . im Amtsgerichtsbezirk Harzburg (Braunschweig,. Appelhans 1910): Podle Wierise odporučuje Beschorner, aby hned za každým jménem bylo bez rubrik uvedeno všechno, co jest známo o poloze a tvaru pozemku, o jeho obdělání (kultuře), o listinných tvarech, jména, o jeho nářeční výslovnosti a vzniku, o zprávách z dějin a místních pověstí atd.

Podle dosavadních zkušeností radí tedy Beschorner uveřejňovati pomístně názvy rozsáhlých území takto (t. 224): 1. Větší zemi rozděliti podle soudních okresů (později se Beschorner vzdal toho návrhu a přidává se к návrhu Hotzovu a Fehrlovu, aby byly vydávány mapky jednotlivých obcí v měřítku 1 : 25000, Deutsche Geschichtsblätter XV., 1914, str. 111—113, 129—130) — při tom jména pozemků a lesů tvoří celek. 2. Všechna jména jest uvésti v abecedním pořádku a v něm se říditi pevnými zásadami. 3. U každého jména uvésti za sebou, podle možnosti beze zkratek: dnešní jméno nebo poslední doložený tvar, jestliže se ho již neužívá; lidovou výslovnost; listinné doklady s uvedením pramenů ve zkratkách; všeobecný odkaz na polohu se zřetelem ku přiložené mapě; dějepisné poznámky, zejména pokud se týká vzniku jména; pověsti atd.

Svoji kritiku končí Beschorner důležitými slovy p. Brechta, starosty z Kvedlinburku, jež pronesl na sjezdu v Erfurtě: „weit schwieriger als die Sammlung der Flurnamen ist es, sie der Forschung zugänglich zu machen" (t. 225).

Ještě podrobnější návod pro sběratele napsali Ernst a Eugen Fehrle v uved. monografii. К zapisování odporučují podlouhlé lístky. Ať jich jest tolik, kolik jest pomístných názvů. Na každém lístku budiž pět rubrik: Každé pom. jm., které sběratel nalezne v úředních spisech, vepíše do 2. rubriky. Do 3. rubriky vepíše historické (listinné) tvary s udáním pramenů (to jsou na př. účty obecní, soukromé listiny jako kupní a dědičné smlouvy, pak soudní listiny, urbáře, daňová registra, lesnické mapy, staré kostelní knihy atp.) — historické tvary jména sběratel vpisuje podle jejich stáří, takže starší tvary jsou nahoře; najde-li v pramenech způsob použití pozemku (kulturu), poznamená jej zde. — Do 4. rubriky vepíše nářeční tvary a jména, která žijí toliko mezi lidem. Odporučuje se, uvésti u každého jména tvar s předložkou. Do 5. rubriky přijdou lidová vysvětlení jména, pověsti a dějinné události, pokud jsou stručné (delší zprávy jest dáti do příloh), pak údaje o povaze pozemku, o vykopávkách, o způsobu obdělání (kultuře) atd. Při tom jest: vlastní výklady přesně rozlišovati od lidových. —