str. 66
Ale tomu — třeba mimoděk — svým praktickým účinem budou čeliti i publikace druhé, z nichž nás dosud došly „Národní kroje" (pořádá Olga Stránská-Absolonová, nakl. B. Koč!) a „Plzeňský kroj" (napsala Marie Lábková, vydala Společnost pro národopis a ochranu památek v Plzni). Práce M. Lábkové, která se dočkala v brzku druhého vydání, nemá však poslání pouze praktické. Naopak: příloha střihová byla připojena teprve к druhému vydání knižky. Dílko činí právem nároky vyšší. Je podrobným popisem plzeňského kroje v jeho poslední, dochované fázi, při níž však hledí, jak daleko lze, k jeho vývoji (historii), srovnává údaje, ať již tradované nebo zapsané, a reprodukce z různých let s obrazem kroje plzeňského, jak se dochoval na známých fotografiích Botingerových z let sedmdesátých a jak je zachován na př. i ve sbírkách Národopisného musea českoslovanského v Praze. Práce je tu založena nejen na dosavadních zprávách literárních, jejichž podrobná bibliografie se pojí к popisu kroje (v druhém vydání), a na vyobrazeních, fotografiích i pracích uměleckých, nýbrž i na sděleních pamětníků, které uvádí s údaji o jejich stáří, zaměstnání i místa původu. Autorka dále podrobně vyšetřuje, v kterých obcích se nosil kroj plzeňský — (druhé vydání připojuje i krojovou mapu, naznačující, jak se stýkal a prostupoval s kroji sousedními: stříbrským, touškovským, kralovickým, rokycanským a blovickým). Při popisu kroje udává ovšem i z jakých byl látek, jaké byly pro něj nákupní prameny, kdo jej zhotovoval a jaké byly ceny atd. -z
@----------------
Gerlachovský dům v Plzni. Vydala Společnost pro národopis a ochranu památek v Plzni. 1918. Str. 72 s 10 tab.
Drobná publikace, na které participují čtyři autoři (Ant. Kostinec, L. Lábek, Fr. Macháček a Zd. Wirth), pln! dvojí úkol: Jednak seznamuje s cennou stavební památkou, které se ujala plzeňská Národopisná Společnost, jednak podává prvou zprávu o národopisném museu v Plzni, nedávno instalovaném a otevřeném v Gerlachovském domě. Fr. Macháček vykládá tu podrobně historii objektu („Gerlachovský dům v minulosti"), kterou končí zmínkou o bojích, jimiž plzeňští přátelé starožitnosti docílili ochrany památky od zkázy již hrozící. R. 1912 koupila Gerlachovský dům obec plzeňská, restaurovala jej dle moderních zásad o ochraně památek (náklad byl přes 120 tisíc korun) a odevzdala r. 1914 Národopisnému museu. Stavebně uměleckou cenou a významem domu zabývají se L. Lábek a Zd. Wirth v kapitole „Gerlachovský dům jako památka umělecká a kulturně historická". Ve stati „U Gerlachu" vzpomíná Ant. Kostinec posledního majitele domu a kreslí při tom poutavě a mile obrázek plzeňského života let šedesátých. V závěru knížky referuje L. Lábek o uspořádán! národopisného musea, které se snaži podati věrný a živý obraz starého života v Plzni i na plzeňském venkově. Museum musilo přizpůsobiti ovšem svoji instalaci rázu místností. Proto zvolilo exposici interiérovou. Upravilo v přízemí starý kupecký krám, prvé poschodí vyhradilo interiérům městským: měšťanské kuchyni, pokoji baroknímu, empirovému, „probuzenskému" z třicátých let minulého století a salonku z let šedesátých a tkalcovské jizbě; v druhém poschodí jsou černé kuchyně a sednice z Chrástu, Chotěšova, Račic a Kyšic. Dle materiálu jsou uspořádány exposice keramiky (vesměs provenience plzeňské nebo ze západních Čech), sklo, sbírky zemědělské a památky starého plzeňského obchodu. Ostatní materiál uložilo museum ve skladišti (nábytek způsobem výstavním na půdě), odkud jej občas ve věcném uspořádání předvádí veřejnosti ve výstavní síni, tomu vyhrazené. -z
@----------------
„Úřední věstník okresního výboru v Ústí n. Orl." (1919, č. 3) dává podnět к popisu okresního hejtmanství Lanškrounského. Uvádi stručný přehled, co ve směru tom dosud již se vykonalo; zaznamenává nejen práce, vydané tiskem, nýbrž i rukopisné; navrhuje ustavení redakčního sboru a nastiňuje stručný plán (program) popisu. Program ten v celku se shoduje s připravovaným národopisným soupisem. Ovšem je v některých směrech širší, neboť popisu by šlo o to podat úplné a podrobné vylíčení dnešního stavu okresu Lanškrounského, země i obyvatelstva i jeho dějinného vývoje. Proto zařazuje v obsah archeologii, dějiny osad a současnou statistiku, která v praktickém provedení leckde se měnívá posléze v pouhý adresář. Ostatně i jinak při popisech jednotlivých okresů obyčejně docházívá spiše na sbírku materiálu, než na vyčerpávající spracovaní. Tím liš! se právě běžné místopisy okresů od národopisného soupisu, prováděného podle jednotného plánu pro všechny země československé z pražského ústředí. Mimo to ovšem „Národopis lidu českoslovanského" bude podávati pouze život lidový v jeho odlišnosti a rázovitosti — zde však také podrobně a pokud možno úplně — a bude spracovávať svůj materiál po jednotlivých národopisných, kulturních obastech a ne podle nahodilého
|
|
