V Meklenbursku jmenují zjev „das mortriden" (sr. Bartsch Sagen II. 1) ve vých. Frýsech a Oldenbursku „w o 1 r i d e r s k e" (sr. Kuhn—Schwartz 298) nebo w а 1 r i d e r, jiný tvar w o e ľr í d e r, nizoném. waalriiter; stažením též walriesche, walrüsche, též však weilriderske, bockhexe, ridimär (sr. Strackerjan, Aberglaube u. Sagen a. d. Herzogt. Oldenburg I. 375 п.),

V EIsaskú a části Švýcar vyškytá se název d o g g e 1 e, patrně zdrobnelina k dogo, vedle toggeli (śr. Z. f. d. А. XIII. 44, Stöber

I. с. č. 23, Stalder, Schweiz. Idiotikon 287: doggeli, doggi — incubus). Doggi vedie schrättinga ojediněle ve Vorarlberku zastupuje alpa, většinou označuje trpaslíkovité bergmännchen, toggeli (sr. Jahn, D. Canton Bern 279, Vonbun 1. c. 78, Laistner I. 47).

Moru i čarodějnici zároveň označuje výraz 1 o r k e (pův. význam ,kröte'); sr. lorke jako jméno mory v osnově „sňatek s morou" (Kuhn

II. 21 č. 57, I. 286 č. 332, č. 247).

Obyvatelé Curychu naznačují eufemisticky: „'s nachtfräuli hat mi drückt". Příšernost zjevu vystihuje název „der ungeheure", známý již ve středověku, dochovaný v Brémách a Pomořanech (sr. G. D. M. III. 124, 133, 138, Meyer, Germ. Myth. 77 a Myth. d. G. 131 d.).

Tak vyjadřuje nepříjemný onen pocit česká pověst již v dokladech nejstarších. Incubus, těžkost ve spaní, jako by něco dusilo člověka, řiekají muora, Lactifer 258.

Můra, dušení noční, Veleslavín, Silva quadril. 830. (Geb., Slov. stč. 399). Pod. Hájkův Herbář (s. 322). Osadníci obce Vernsdorfu ve Slezsku z r. 1665 na panství Černínském, kde chodila můra na celou ves od rychtáře po ovčáka, stěžují si, „že ve zdejší obci mnozí lidé nemohou v noci míti pokoje, že velmi tísněni a tlačeni bývají". Vzpomínají na případy podobné před třiceti lety, kdy také lidé mořeni byli a pokoje neměli, až dvě čarodějnice spáleny byly. Podle výslechu bylo to na dětech, vstupovalo to od nohou postele, mačkalo to starou matku, až chrlila krev, když potom střelili, běduje to, zavíří-li na troubu, tancuje můra půl hodiny na pavlači; dusí, štípe to na prsou, píská do uší. A to vše v různých podobách. Sr. Zíbrt, Obyč. 213 n. z Arch. J. Hrad.

Beckovský vykládá přirozeně obecnou víru, „že jest to nějaká noční obluda, která ve spaní na člověka přichází a jeho násilně tíží, jako by ho udusit chtěla". (Zákl. Živ. Kat. vyd. 1708 III. 24, Zíbrt, Obyč. 212 n.)

Můra, přicházejíc člověka mořit, dopustí naň nejprve libý spánek, jernužto se ubrániti nemůže; poté, když tvrdě usne, představuje mu strašné sny, při nichž jej tísní a tlačí tak, jako by mu na prsou mlýnský kámen ležel; člověk v tomto stavu sotva dýše, snaží se křičeti — ale hlasu vyraziti nemůže. Můra nalehne na spícího a dusí jej tak, že se ani hnouti nemůže. Kulda, Mor. nár. poh. II. 265 ( = Košťál, ČČM 65. 274.)1)