Shodně vypisuje moření Gołębiowski Lud s. 137 (sr. Kolb. Lud VII. 74). Zmora navštěvuje člověka v určitých lhůtách, takže může už jistě předvídat její příchod; obejme tlapami spícího a dusí jej tak, že sotva může dýchati, někdy zas ho celuje a líže. Mazursko. Wisła. VI. 177.

Podobně jako Lužičani vypravují si i Mazurové, že zmora strká jazyk mořenému do úst, aby nemohl křičeti, Wisła VI. 178.

Zmora začíná obyčejně od nohou lézti, až tísní prsa. Lud XVII. č. 2., t. č. 4., Mat. antr. VII. 14.

Od nohou posunují se zmory až k hlavě, Wisła VIII. 366.

Zmora počínajíc od nohou a posouvajíc se к hlavě, přivalí člověka jakous tíží, čímsi na způsob podušky, toliko velmi těžké, že pohnouti se je nemožné; bývá to tehdy, když se někdo položí naznak; když se spí na boku, nikdy toho nedosvědčují. Wisła XVI. 438 (z okolí Turobina).

Člověk navštěvovaný zmorou je hubený a bledý, chtivě jí a pije, K. Lud XVII. 99.

Tato nestvůra často tak nelítostně tiskne nevinné osoby spící, že mohly by umřití pro nedostatek oddechu a pro strach. Ráno nemohou nalézt slov pro vylíčení muk pretrpených. Mazursko. Wisła VI. 177.

Podobně si vykládají na Krasnostavsku, Wisła XVI. 436: dušený konečně mukami donucen se vzchopí a chytne to, co ho dusí. Když nadejde jich hodina (od půlnoci až do třetí ráno), mora neb morous jde a dusí (hněte) lidi a-z nedostatku jich neb ze sudby strom, trní, vodu. Kolb. Lud XV. 38.

Někdy několik dívek najednou je dušeno,. K. Lud XV. 40.

Tíží zmory tlačení zbaveni jsou dechu i mluvy, takže musí ležeti bez pomoci tak dlouho, až je mora sama opustí. Kol. Lud XV. 42.

Člověk dušený cítí strašnou tíži, dávení, nemůže se však vzbuditi, Ciszewski 169. Přichází v podobě můry neb komára, hledá svého zamilovaného předmětu, vleze od nohou, zvolna se na mořeného roztahuje, až mu tiskne prsa. K. Lud XVII. 99. (Gluziński, Arch. Dom. 1856, 558).

Podobný tlak způsobuje i gnieciuch. V každé vsi slyší se vypravování o tom, jak gnieciuch tlačil. Na hospodáře vylezl ve snu gnieciuch, počav od nohou, až jej úplně přihnětl tak, že nemohl už oddychovat, ani údem hnouti, dokud bába gnieciucha nevyhnala svěcenou vodou. Zbiór XIV. 186, č. 6. Gnieciuch dusí spícího na hrdle, tamže.

Gniotek může vejít dovnitř domu nejmenší dírkou neb štěrbinou toliko v noc jasnou za pěkného počasí. Hnětený gniotkem není s to hnouti se ani promluviti slova. Obyčejně takový gniotek hněte malé děti, jdoucí spát bez otčenáše. Zbiór XIII. 1889 (77) č. 2.

Vjek a gnjótek v pověrách Sandoměřských Lesováků rovněž dusí lidi ve spaní. (Arch. V. 644.) V noci vychází jakýsi človíček, nazývaný v'ek nebo giíuotek. Kde sedí ve dne, neví se. Není velký, ale ukrutně těžký. Přichází, když člověk spí, lehne si na něho a tiskne celou silou, že se člověk nemůže hýbat.