Ještě barvitější a bohatější je názor ten u Lužičanů. Podporuje jej skalopevná víra lidová, že duše vychází ve spánku z těla: dívka staví к svému loži hrneček vody, aby duše její, žíznivá jsouc, nezabloudila. (Smoleř = Černý 409 a v N. S. III. 32.)

Lidé mórawy jdou si lehnouti v určitou hodinu (v desátou večer nebo druhou), a jejich duše jde mořiti lidi. Černý 415.

Velmi často v povídkách osnovných: „náhlé usnutí" (Černý 409, 410, 418, 424), „uzavřená mora" [Černý 422 č. (108), (109), 423 č. (110)] a i jinde porůznu. Sr. dále.

Podobně chápou moru Poláci. Když má jiti člověk-mora dusiti, vyjde z něho jeho vlastní duše, a tělo ostane na lůžku a spí jakoby mrtvé. Jakmile přijde taká bílá myška a vleze tomu člověku v ústa, vstane a chodí jako druzí lidé. K. Lud XV. 41. (Poznaňsko). Jak člověk spí, vyjde z něho polovina duše, praví v Bórtniách, K. Lud XIII. 231.

Mory i morusy jsou půl lidé, půl duchové. Od půlnoci do tří hodin vychází duchovní polovina spící mory neb morusa a jde dusiti lidi. K. Lud XV. 38, Máchal, Nákres 176.

Co se udělá duchu zmory, udělá se i tělu: poranění, znamení atd. Utrpj-li něco, co by provázelo u člověka smrt, žena-zmora nevzbudí se už. Swietek, Lud nadr. 517.

Clověk-zmora sní toliko o šarvátkách v poli a současně jezdí skutečně na koni, Wasilewski, Jagodne 91.

Podle lidu nadrabského vychází v čas snu duch z těla mory, putuje po spících lidech, kteří jsou jí nemilí neb se к ní hrubě ve dne zachovali. Swiętek 516.

Pokažena je tato představa v okolí Turobina, Wisła XVI. 438. Má-li některá rodina sedm dcer, musí býti jedna zmorou, a když si někoho zalíbí (nejčastěji muže), byť i byla zavřena za trojími dveřmi, přemění se v ducha a přijde dusit tu osobu byť i na několik minut.

Osnován je tento motiv i v polských povídkách typických, již uvedených; tak na př. „náhlé usnutí", Knoop 1893 117, č. XXXIX. 7. Sr. dále.

Stará a velmi rozšířená jest u Němců proměna duše ve zvíře, hl. hada, ropuchu, žábu, kolčavu, myš, śr. Meyer, Germ. Myth. 63 n. Také jako pavouk, brouk, moucha, motýl, plamének, Wuttke2 53 § 60. Udělají-li se na bezduchém těle tři kříže, obrátí-li se tělo, nemůže dobře do něho a člověk musí umříti. Tamtéž. Sr. také východopruskou pověru, Lemke III. 125 č. 100: poslední dech, který člověk vyrazí, je „ein blauer Fraden", a to je duše.

Jako malý bílý motýl vzlétá mora ze srostlého obočí člověka-mory a sedne si na prsa jiného spáče, G. D. S. č. 80, sr. také Witzschel 1, 200, Bartsch 1, 139, Meier Schw. 175.

Pověst dolnorakouská shodně vykládá zjev „drückengehen": tělo zůstane na místě, jen duše moří; proto nevědí drudý, koho mořily. Vernaleken 268. i