Také v Salcbursku je rozšířena víra, že drud své tělo nechá před domem, nebo osloví-li někdo tělo, shroutí se, a druda, která je v domě, vyrazí hrozný výkřik, Vernaleken 272.

Dítě narozené v neděli a v neděli křtěné stane se mahrou: tělo spí, duše moří lidi, Lemke Ostpreußen 42.

Děvče bylo nachtrnarte; jednou při mlácení řekla lidem, že je-li pryč, že jí nemají volati jménem, že by jinak mohla si polámati údy. Kuhn II. 22 č. 58.

Hojný je motiv i v německých povídkách osnovných; tak „náhlé usnutí": G. D. S. I. č. 247, Birlinger Volkss. a. Schwaben 1, 303, Wolf Niederl. S. 343 č. 250, Kühnau 129 č. 1500, 130 č. 1504, 116 č. 1477, 140 č. 1527, 109 č. 1462, 111 č. 1465, 119 č. 1484, 112 č. 1467, 421 č. 1489, Strackerjan I. 378; „chycení", Kühnau 129 č. 1501 (též sem patří pojetím Kuhn II. 19 č. 52, Kühnau 115 č. 1474) hl. však 115 č. 1473, 129 č. 1501; „zavřená mora", Wolf č. 95 (= Ranke 2) atd., v této osnově téměř výhradně motiv duše-mora v různých podobách (myš, žába, stéblo, peříčko, klubko vlny, slepice), sr. dále; v osnově „vrby" ve versi střihomské, Kühnau 138 č. 1522 atd.; v osnově „mory a host" na př. Strackerjan I. 378. Dále. Někdy jen nejasně označuje pověst moru jako duši člověkovu, sr. Andree, Braunschweiger Volksk. 379.

Představa duše-mory a její podoby zvířete neb věci je celkem řídká. Obecná představa je, že mora t. j. celá mořící osoba se proměňuje všelijak. Zdá se, že jest to temné pokračování představy o duši-moře, t. zv. „seelentier". Motiv proměny podle svého obsahu obměňuje ovšem i základní motiv moření.

Někdy jest reminiscence na motiv „rnora-duše" ještě jasná: zmora neví, že dusí lidi, činíc to v podobách zvířecích, Lud XV. s. 39.

Nejstarožitnější jsou asi ony pověsti, které vyjadřují, že „něco" mořilo, a chtějíce vystihnouti jen príšernosť pocitu, neurčují blíže tohoto, „něco". Zmora přibírá někdy obří postavu, sahající až do stropu; ale může opět vlézti klíčovou dírkou. (Z Malých Koncie u Zebřidovic ve Slezsku, Lud XVII. 67).

Trude je obrovská, po jejích obrovských krocích stopy, šlépěje ve skalách; ale může se udělati malou a přichází klíčovou dírkou, Zingerle 426 č. 750.

Zmora přeměňuje se na noc v jakousi divnou postavu nedadoucí se vystihnout, bez kostí, měkkou, v dotknutí slizkou, Gawelek, Mat. XI. 59.

V gubernii Lubelské představují si zmoru jako chlupatého netvora, dusícího lidi i zvířata. Wisła VIII. 366.

Něco „chlupatého a kosmatého" cítí muž mořený v Biberachu, Birlinger & Buck 304 č. 484.