DVĚ ČRTY К DĚJINÁM SLOVANSKÉ LIDOVÉ PÍSNĚ U NÁS.
Napsal St. Souček.
I.
Rozšíření nápěvů к lidovým písním jiných národů slovanských u nás v 1. polovici XIX. věku.
Zájem o jinoslovanskou lidovou píseň, nehledíme-li к osamělému případu J. Blahoslava,1) jenž si zapsal „slovenskou píseň od Benátek", vlastně maloruskou,2) „Dunaju, Dunaju, čemu srnuten tečeš" a při tom vzpomněl si na charvátskou (asi umělou) „Prýliko andělská, koia me prychyny [!]", již slýchal od Charvátů v Bazileji u Zikm. Hrubého z Jelení, začíná u nás Jos. Dobrovským.
Zájem ten zprvu týká se textu, nejdříve dokonce jeho stránky jazykové. Tak již Blahoslav zapsal si píseň onu jen proto, že byla mu vzácným dokladem nehrubě tou dobou známého jazykového příbuzenství s obyvateli jaderského přímoří.
Jazykový zájem při lidových písních jiných větví kmene slovanského převládal i u Dobrovského jazykozpytce. Jeho stanovisko к české písni lidové možno snad vytknouti takto: zajímala ho, ne že byla lidová, památka dávných věků, nejčistší obraz národnosti, jak myslela romantika, nýbrž že byla česká, dokonce dobře česká a že měla svou cenu literární; snad zájem ten byl trochu omezen vkusem osvícence a kněze. Jeho zájem o lidové písně jiných národů slovanských jistě měl jazykovedný zřetel výrazněji uplatněn.3)
1) J. Blahoslava Grammatika česká, vyd. Ign. Hradil a Jos. Jireček 341—342.
2) Z Pokutí v Haliči dle lv. Franka, Zapiski nauk. tov. im. Sevčenka sv. 75, 19.
3) Čelakovský píše o něm (Jos. VI. Kamarýtovi 23/1 1827, „Korresp. a zápisky Fr. L. Čelakovského", vyd. Fr. Bilý, 1. 302): „Ondyno jsem byl u něj a srdečně jsem se zasmál: Ich weisz nicht, was die Leute nur mit den serbischen Liedern haben wollen — das hat alles der Kopytar so ausgeschrien, dann haben sie dem Göthe was weis gemacht, und jetzt machen sie so viel Lerm. Und es sind doch nur Gassenhauer! Etwas anderes sind die russischen, die haben doch noch in der 3. Person sing, jdas alte ťb. Vidíš, tak posuzují grammatici básnické plody!" Na podobné informaci Čelakovského zakládá se nepochybně soud J. Bowringa o Dobrovském v „Cheskian Anthology" 78 : „He was, however, a grammarian, not a poet, and words to him were interesting because they breathe of antiquity, and not because they are the instruments for tou-ching the strings of pain and pleasure. He had the verbomania upon him . . .")'. Této zprávě, vytržené ze souvislosti rozmluvy, nelze věřiti do písmene, dokonce všimneme-Ii si, co pomluv Dobrovského a nechuti к němu je u Jungmannovce Čelakovského: Dobrovský, jevící jinde tolik rozhledu, tu je zrovna slepcem. Beze smyslu pro půvab lidové písně Dobrovský jistě nebyl, byť umění a krása vskutku nebyly v popředí jeho zájmu a vědecké odbornictví časem snad mu mohlo ubratí vnímacích schopností necvičených. Vždyf již za dob hradišťských s Jos. Vrat. Monsem chodil mezi lid a vedl své žáky, by mimo jiné zapisovali i písně. Máme-li již k r. 1780 dosvědčen úmysl Jos. Vrat. Monse (v listě jeho J. P. Čerronimu 23/9 1780, uv. v mém či. ;,Prvý známý milovnik české písně lidové na Moravě", ĆMM XXXIV. 1910, 390), sbírati hanácké písně, posílá-Ii týž Monse Dobrovskému pro jeho časopis „hanáckou elegii", snad Kužníkovu píseň
|
