str. 19
Žák jeho V. Hanka již z jinoslovanské lidové poesie překládá. Již r. 1814 otiskuje v Hromádkových „Prvotinách pěkných umění"1) ze sbírky Iv. Prače malpruskou píseň „Oj poslala mene mati" a ze sbírky Vukovy srbskou („slaveno-serbskou"2) „Oj devojko, dušo moja", obě s chatrným překladem, a příležitosti té užívá k tomu, by povzbudil krajany ke sbírání lidových písní;;3) úmysl jeho otisknouti některý z nápěvů Práčových, z nichž prý nejslavnější hudebníci, jako Beethoven, berou themata — „původy [themy]" — svých skladeb, ztroskotal se o nedostatek notových typů v tiskárně. R. 1817 knižním vydáním v překladu 8 srbských písní a 2 ruských („Prostonárodní srbská Muza do Čech převedená") zkouší dokonce, je-li v českém čtenářstvu již připravena půda pro „celou sbírku prostonárodních písní všech slovanských pronárodů", již chce vydáti. Překlady jeho ovšem, strohé srbismy a russismy, takže na ně jak ušit je pošklebek (N. Vaňka), že Hanka je „v Slávii nový
o posvícení v Prostějově slyšel. Jak milá byla jadrná čeština lidové písně, lidové mluvy lidem, kteří jazykového citu neztratili, v době, již učil V. Pohl, v době, jež byla učinila jej možného! Ale i přímo vědní potreby mohly docela dobrým právem vésti a ovládati zájem Dobrovského o lidovou píseň. O rozdíle církevního slovanského jazyka spisovného od nářečí mluvených věděl (rozdíl pokažené řeči spisovné od prosté mluvy, jejího někdejšího původu a stálé zúrodňujíci základny, cílil a zmírniti chtěl ve vlastní domovině), к nářečím jiných jazyků slovanských proniknouti mohl jen pomocí slovesných výtvorů těmito nářečími podaných. Toto užití lidové písně, i když nedokazuje zrovna romantické lr.sky к ní, není к necti Dobrovskému (ukazujíc jeho bystrý znak a vynalézavost cest vedoucích к cíli) a má následovníky. Nekladu mnoho váhy na slova Hněvkovského (v listě Celakovskému 10/9 1829, Korr. a_ záp. Fr. L. Cel. II. 18): „Vaší zbírkou slovenských [!] písní, pravým pokladem pro Cechy, sem byl v stavu s druhými slovenskými [!j nářečími se seznámiti" — u Hněvkovského, ne jed ného, texty jinosloyanských lidových písní byly asi skutečně prvními ukázkami jinoslovanských jazyku. Cteme-li však slova, jimiž Ceiakovskému k jeho potřebám ponechává Andrej Kucharski své sbírky písni lužickosrbských: „zbiór pieśni łużyckich, którego Ci udzieliłem, niechaj Ci z Bogiem posłuży i do Twoich prac grammatycznych" (14/8 1829, Korr. a záp. Fr. L. Čel. II. 16). nenapadá nás, že Čelakovský, jenž v Dobrovském „mnohou vjiterních prácech podporu nalézal" (dle listu Kamarýtovi 3/2 1829, Korr a záp. Fr. L. Cel. I. 410), i v užití lidových písní к studiím jazykovedným je žákem Dobrovského, zvláště když к domněnce té nutká podobný případ Bandtkeho, jenž ke zmínce o lidových písních v Krakovskú (v listě Dobrovskému 26/11 1812, Korr Jos. Dobr. II. 58) připíná pozorování dialektologické? Abych zakončil: ze zprávy Čelakovského, asi priostrené, lze př.jmouti, že Dobrovský neshodoval ře s nadceněním srbských písní ze sbirky Vukovy, mezi romantiky tehdy Ъёгпут, že snad kladl ruské písně nad srbské, jistě však ne jen proto, že ruské písně mají zachováno staré -ťi> v 3. os. sing. Podobné místo v uv. listě Kopitarovi (Briefwechsel 558) ukazuje vskutku, že u Dobrovského je jiný vkus, ne nedostatek vkusu, byť i zřejmo bylo, že čte sbírky lidových písní tehdy předem se zájmem filo-loo-ickým. Srov. ostatně též V. Jagiée v „Istorii slavjanskoj filologii" 13b—137. 1) Č. 16 z 22/8, str. 122.
2) Sám ten výraz již ukazuje, že píseň je ze sbírky Vuka Stefanoviée Karadžiče „Mala prostonárodná slaveno-serbska pěsmarica" 1814.
3) Projev pozoruhodný. Hanka horuje o písnich lidových již romanticky („Který národ nám velebnější, vznešenější a svatější písně vykázati může, než jest „Otče náš milý Pane"? Kde najdeme milostnější a žertovnější nad onu „Má panenka hezká je" a „Kdybys měla, má panenko, sto ovec"), ale snad vlivem Dobrovského ■— ne nekriticky („Každý ví, že v národních písních prostota a nevinnost nejvýtečnější věc jest, tedy že se básnění vznešeného aneb uměleckého v nich hledati nemůže"). Účelem sbírky není jen „onen poklad starého pění netoliko svým potomkům, alebrž všem národům zacho-vati". Přisuzujeť ji Hanka ještě dvojí praktický účel: předně „aby Cechové opět ku slovanskému zpěvu přivedeni byli, od kterého se, bohužel, aspoň v městech tvrdými zvuky a následováním německých písní velmi vzdálili, a pak „naše staré písně toho zajisté zasluhují, aby za vzor nynějším novým skladatelům vystaveny byly".
|
|
