úmyslu vydati je zdražení nákladu (reprodukce notových příloh kameno-tiskem nebyla laciná a tisk „hrubými paličkami"1) — notovými typy — se dobře nehodil do drobné knížky), jednak však i praxe pokulhávala za theorií. Třebas tak zřetelně, jako to vyslovil Palacký („Melodie v každé české ßisni jest věc podstatná")2), hudební součástky písně nebyl zdůraznil Čelakovský (ani hudebnější jeho druh Kamarýt3), přece viděl jednotu hudby a básnictví v písni. Nebyla však mu věcí hlavní. Dovede docela na ni zapomenouti. Píšeť4) o tom, co by bylo, kdyby u každého slovanského národa sebrány byly písně lidové: „Když by každý z jmenovaných národů a každé nářečí s takovou zásobou se zásobilo; když by se nalezly ruce, které by toho užívati uměly a z těchto pěsenníků to nejvýbornější vybraly, která nářečí nám zatemnělejší, z těch písně přeložily (však s připojením vždy původních; nebo národní báseň, neřku-li z jiného nářečí, tím méně z jiného jazyka věrně vytvořiti se dá, poněvadž každý jazyk a každé nářečí svého vlastního idiomu užívá, v kterém velký díl i samé básnické krásy spočívá a který se tím samým i tím nejschopnějším pérem vytknouti nedá); kdyby z toho potom nám se úplná kniha podala a jí se pilně užívalo: zajisté bychom zase veliký krok tam učinili, odkud nás věkové oddalovali, к národnosti, tak pěkně nás jindy šlechtívající a jiné některé národy posud šlechtící; zajisté by mnohé nebásnické všeobecnůstky přestaly a Muśa nám se zase v své nelíčené kráse zjevovala. Což ovšem ještě všecko za zlatými vrchy, i samé to želání v snářské chvíli pochyceno".

Po snu jeho o tom, že písně jeho sbírky zazní kdesi na Rusi, čekali bychom, že bude všeslovanským zpěvníkem chtíti šířiti zpěv písní v něm obsažených, snad i posilovati národnost, zatím však cílem jeho jest obroda jen umělé poesie a národního vědomí a cítění. Hanka, jenž do sbírky českých písní lidových sliboval si návrat měst к slovanskému zpěvu a nápodobu nynějšími „skladateli" (ne jen básníky!), byl blíže podstatě a užití písně.

Zrovna tak jako Čelakovský vede si druhý sběratel písní lidových a znalec slovanského lidového básnictví, P. J. Šafařík. Přehlížeje r. 1833 „Slovanské národní písně"5) do té doby sebrané, shledává jediné ve „vnitřní ceně těchto písní a vůbec národního básnictví slovanského" důvod jich obliby, patrné z množících se poslední dobou jich sbírek, kdežto „před dvaceti lety" Slované neměli ještě žádné toho druhu sbírky („pěsenniki" obsahují totiž hlavně písně umělé), a snaží se tuto cenu jejich určiti. „Cizozemci, přijavše některé, obzvláště srbské, národní písně se všeobecnou pochvalou, obyčejně je cenili jediné podlé jejich básnického ducha; nám domácím, Slovanům, jsouť ony i ještě ve mnohém jiném ohledu předůležité, jmenovitě jako nejvěrnější zrcadlo naší národ-