к novému životu, které neměly živného velikého básnictví umělého, Cechů, Lužických Srbů, Jihoslovanů, Malorusů.

Tam, kde nebylo tohoto zvláštního důvodu к oblibě lidové písně, vskutku také obliba ta nedostupuje té výše jako u nás, ba ozve se i odpor к přehnanému uctívání lidového umění, zvláště cizího, jakožto primitivního. Když John Bowring vydal svůj výbor překladů z maďarského básnictví lidového i umělého „Poetry of the Magyars" (1830), kritik listu „Fraser's Magazine" odbyl snahu Bowringovu, seznamovati Anglii s východoevropskými literaturami, tehdy ještě málo zajímavými, prostoduché lidové výtvory, jím překládané a jeho zvyk, někdy vedle vlastního překladu otiskovati i ukázky originálů.1) A deset let potom R[udolf] Gflaser] v časopise chtícím Němce seznamovati se Slovany2) cítí se povinen brániti lidového básnictví slovanského proti tomuto útoku Gutzkowova „Telegraphu": „Příkré důtky zasluhuje literární nákaza shonu po lidových písních, vždy víc a více se šířící. Všecky tyto slovanské, zaporožské, tatarské přírodní zvuky, do němčiny přeloženy, jsou většinou triviality. Je to velmi pěkné věděti, na jakém stupni poetického vzdělání jsou přírodní národové, ale tato drahocenná sdělení takovéhoto většinou hrubého skřehotání („solches meist ungehobelten Singsangs") přece jen nakonec osobují si řeč příliš hlasitou a prostořekou (werden denn doch endlich zu vorlaut") a matou pojmy, jež máme míti o umění básnickém."

Vlna času, která sesílila vědomí o právu individuality, obracela zřetel k nejvyšším cílům lidského snažení a vlévala do srdce palčivou touhu po nich, nebyla tedy. příznivá vysokému hodnocení lidové písně. Ale na druhé 'straně vědomí národní osobitosti potlačované odnárod-ňujícím absolutismem mohlo zase jen prospěti písní lidové: ona, dědictví dávných dob, jak se věřilo, majetek širokých vrstev, na nichž se zakládala naděje v lepší budoucnost, pokoleními přebrušovaný výtvor jazyka, jenž tolik byl pronásledován a proto byl tolik drahý, byla symbol češství, mluvou, kterou se hlásilo české vědomí. A tak vidíme překvapující zjev: kdežto přehnaný kult lidové písně po stránce slovesné přestává, kdežto zaniká umělá výroba palidových písní a lidová píseň stává se jen učitelkou, jak myšlenkovému a citovému obsahu vzdělancova nitra dáti domácký, tradicí chutnající výraz (jak tornu u Erbena a Havlíčka), začíná hudební stránka lidové písně vcházeti ve známost a oblibu.

Text básnický, nad nímž chce dumati vzdělanec, musí mu býti sourodý. Slovo lidové písně, neběží-li o všelidské a zrovna základní duševní stavy, samo o sobě podávalo by mnohdy jeho duševní zážitek jen zjednodušen a přeložen do řeči vrstvy kulturně nižší. Zpívá-li však, je výběr jeho vedle jeho vkusu a znalosti určován spolu i výkonnou jeho schopností. U nehudebníka to znamená jistou přednost prosté písně lidové před umělou. Lidová píseň však se hodí také i za pojítko společenské jednak menšími nároky na vycvičenost přednesu, jednak svou známostí jakožto podáním zděděný společný majetek, jednak svým kollektiv-ním rázem jakožto výraz mluvící za nitro kohokoliv, kdo ji jen přijímá.