str. 26
A právě od čtvrté desítky předešlého století je náš vývoj do šíře značnou měrou nesen společenským životem: „českými bály" a „besedami", tou soudobou komposicí tance a zpěvu, produkcemi zpěváckých spolků, kroužky domácími i hostinskými, později i hromadnými projevy národní vůle.
Tak v době, kdy svůj přirozený živoj píseň lidová zvolna odumírá (první, tuším, to u nás postřehl P. J. Šafařík)1) vlévá,se jí do žil umělou cestou nový život: co odkládal lid, přejímá vzdělanectvo, aby časem zase to vneslo ve vrstvu, jež je toho původem.
Této obliby lidové písně naší účastna se stává i píseň jinoslovanská, tehdy také „naše", to jest píseň ne jednotlivého národa slovanského, nýbrž společná, všeslovanská, vytvořená částí Slovanstva v majetek celku.
Sbírky pořízené se sběratelským účelem samy nestačí šířiti píseň. Třeba zvláštních laciných a proto drobnějších sbírek a výborů pro potřebu praktickou, úprav, apoštolské činnosti. To viděti na vlastní naší písni. Sbírky nesoucí se za vyššími cíli provázeny jsou drobnými tisky, určenými к prodeji o trzích, poutech a posvíceních, obsahujícími mnohdy rozmanitou směs písní časových „tohoto roku složených" i starých, umělých i prostonárodních; tisky takové vydávali v Jindřichově Hradci Landfras, v Praze Gintl, v Boleslavi Jeřábek2). Vedle těchto „sbíreček" i mezi kramářskými, po jedné vydávanými písněmi najdou se někdy i lidové písně interpolované, nastavované, slátávané s kusy jinorodými, vskutku umělecké odpadky, jak o naší poezii kramářské soudí Fr. Bartoš, přes to však ne pohrdnutí hodný materiál pro studium textu a dějin lidové písně. Těmito kalnými stokami píseň pronikala v lid; po vrstvách ostatních šířily ji, ovšem až od r. 1851, rozmanité zpěvníky, obsahující ovšem i skladby umělé.3)
Úprava, kterou nápěvům Erbenovy sbírky dal J. P. Martinovský, nesmí býti ceněna jen se stanoviska hudebního, dokonce se stanoviska vysoko vyspělé hudby moderní. Není to jistě přehnáno, řeknu-li, že českou píseň umírající v lidu jednotlivých krajů Erben s Martinovským oživili pro celý národ.
Příležitost к šíření české písně byly české besedy vzniklé a rychle rozkvetlé v 5. desítiletí předešlého věku po prvních „českých bálech",4)
1) V ref. „Slovanské národní písně" CCM. 1833, 447 píše: „Opravdu nelze toho tajiti, že národnosti naší asi ode padesáti, napořád větší a větší proměna nastává: lid slovanský, co do zpěvů a písní, ve mnohých krajinách již naprosto oněměl, a ach, jestiť se čeho obávati, že brzo, dříve než bezpečnost a nedbá naše otouchá, i v těch nemnohých oudolích a luzích, kde slovanský zpěv ještě ve své původní přesnotě se rozléhá, usta lidu našeho, lidu pravím, na věky se zamknou".
2) Výčet jich u C. Zíbrta, „Bibliograf, přehled čes. nár. písni" 24 a n.
3) Výčet u С. Zíbrta, „Bibl. přehled čes. nár. písní" 27 a n.
4) Zpěvy české o veřejných zábavách v Praze začaly se ozývati po r. 1830. Pisatel masopustního čtení v čas. „Jindy a nyní" r. 1833, (*ý*, „Něco pro veselé" Jindy a nyní 1833, pololetí I. 12—13), libuje si, „že vedle cizích tanců viděti nyní mazurku, rejdováka a rejdovačku, že místo cizích deklamovánek Castelliho a Saphirových slyšeti zde onde Klicperovu „Opičku" a „Pivečko" a že místo italských a německých písni zde onde se ozývá: „Bratří, píme nápoj ječmenový" a co nevidět budu se rozléhati Vašá-kovy čtverhlasné zpěvy. Zpěvy, nepochybně české, byly na plesích v Kajetánském domě r. 1837 a 1838 (J. Ev. Sojka, „Naši mužové" 359), tedy ještě před „českým bálem". Česky se ovšem zpívalo v „českých besedách", pořádaných r. 1841 v sále svatováclavských lázní (t. 342) a poté i jinde. V sále malostranských lázní národní písně o českých besedách zpívával V. Krolmus (t. 102).
|
|
