kroužky domácí i kavárenské a hostinské 1), stále stoupající záliba věku v hudebním umění a zpěvu, zrovna potřeba hudbou zpíjeti nervy pře-drážděné horečným životem, která technikou nestačíc rychlému vývoji moderní hudby sytí se výtvory primitivistickýrni a tak vývoj, jejž pohání, sama brzdí konservativností, romantický kult lidovosti a zvláště národní písně, prosáklý prostřednictvím intelligence, zvláště venkovské, z knih do života, a na konec (ovšem až pozdě v druhé polovici věku) i škola, vybavivší se konečně z paedagogicky zamýšlené, ale paedagogicky hudlařící rnoralisace к umění nejbližšímu mysli dětské, к písni lidové.

Není divu, že tento proud zasáhl i jinoslovanskou píseň. Kollárovo učení „O literní vzájemnosti mezi rozličnými kmeny a nářečími slovanského národu" uvědomělému Slovanstvu klade na srdce jakožto sedmou pomůcku ke vzájemnosti: „sbírání a vydávání národních písní a přísloví, kde rozdíl a vzdálenost mezi nářečími ještě tak veliké nejsou." Praktický účel tohoto prostředku vysvítá z pokračování: „K tomu slušně také počítáme překlady spisův a knih z jednoho nářečí do druhého, ten užitek mající, že ku všestranné známosti slovanských kmenův vedou, naší krasochuti nekazí, vazbě násilí nečiní, slovem řeči naší nehyzdí a naši národnosti nezpotvořují." 2) Kollár patrně do služeb své myšlenky bral jen slova písně, mladší generace obrozenská, u níž ještě zpěv byl mluvou srdce, byla práva celku písně.

Círn české písni byly české besedy, zpěvácké spolky a soukromé kroužky, tím jinoslovanské písni byly styky mladší generace.

Styků těch umožňujících šíření písní mimo domovinu není zrovna mnoho. Nejvíce bylo styků těch s Poláky a styky ty byly nejdříve.

Začaly účastí některých našich milovníků svobody v polské revoluci r. 1830, zmnožily se a zvroucněly soucitem s tisíci uprchlíky, hledajícími útočiště u nás a naší vlasti procházejícími na západ. Co ovšem těmito styky k nám přicházelo, byly více „vlastenecké" písně v dobovém slova smyslu revoluční, vojenské. Pro snadnou srozumitelnost polštiny byly projevem citů hýbajících srdci našeho mladého svobodomyslného pokolení nebo v takovýto projev byly upraveny. Tak máme přímo dosvědčenu oblibu mazurku Chłopickeho („Nasz Chłopicki wojak silny, śmiały") v kroužku Máchově. Druh jeho V. Mach vypravuje,3) že vracejíce se z Karlova Týna „zpívali národní i jiné písně, nejčastěji pak polskou píseň ,Nasz Skrzienicki [spr. Skrzynecki, velitel polského vojska, pro nějž mazurek Chłopickeho upraven] wojak dzialny, śmiały'", které se byli přiučili od polských uprchlíků a jejíž nápěv je „přímo okouzloval".