zpívané „ještě za trvání slovanského sjezdu v Praze o letnicích u nás všeobecně".1) Ale takových „vlasteneckých" písní, jež ovšem nesměly z úkrytu a s nimiž tehdy, kdy „policie vnikala i do hospod, z nichž zazníval český zpěv", družina Máchova uchylovala se „na osamělá místa", na př. do seminářské zahrady pod Petřínem, „kde pod záštitou kleriky zpívávány i písně nejsmělejší," 2) bylo jistě více a je dost možno, že některá z nich opírala se o předlohu polskou. Jak polské písně byly rozšířeny u nás, toho svědectvím je vypravování Matěje Mikšíčka.3) Když r. 1840 na své studijní cestě zavítal do Brna J. J. Sreznevskij, Ohéral k jeho poctě smluvil schůzku brněnských vlastenců, sehnal uvědomělé studenty a Fr. Zach opatřil bezpečnou místnost v hostinci „U černého orla", jehož byl spolumajetníkem. Starší mluvili se Srez-nevským, mladší srazivše se v kolo zpívali polské, dokonce protiruské písně. „Tenkráte byla mládež veskrze pro Poláky zaujata a myšleno [!] vůbec, že se Polákům děje křivda, že se s nimi nakládá nespravedlivě, ano ukrutně. O Rusích ale nevěděla mládež takořka ničeho, a co by i o nich byla zvěděla, pocházelo z pramenů německých a německo-polských, tedy strannických a namnoze i prolhaných a křivých. Z písní neznali studenti ani jednu ruskou zazpívat, a naproti tomu uměli zase velmi mnoho polských písní, které jsou zvlášť pro mladíka uchvacující.

V stejné oblibě byly u československé mládeže, studující na lyceu prešpurském,4) jež ve volnějších Uhrách nernusila se tolik s nimi skrý-vati jako mládež naše.

Polské písně ty, které našimi lidmi v Polsku pobyvšími a polskými uprchlíky k nám byly zaneseny, byly jistě valnou většinou umělé, ale není vyloučeno, že romantická obliba lidových písní i některou prostonárodní sem připlavila. Tak zejména mohly to býti nápěvy krakováků, na něž polonofil Langer při tanci improvisovával nová slova.5)

Větší význam pro „naši známost skutečné lidové písně polské a ještě více ovšem maloruské z Červené Rusi měl pobyt několika našich lidí v Haliči.

J. Pravoslav Koubek písně lidové sám v Haliči sbíral (dle vlastního přiznání6) měl sbírku písní ruských, nepochybně rnaloruských, a as 200 přeložených), psal o nich (do časopisu Jindy a nyní 1833 II. 26 až 27 podal výklad o dumě7) a srovnával písně srbské a maloruské8), studiu jich „ přičítal obrodný význam pro českou poesii, v tom jsa žák Hankův a Čelakovského, a také rád je zpíval.J) Jej a též Riegera slyšel