str. 30
Samo Hroboň v Praze zpívati maloruskou píseň, jejíž „nevázaná, bujará síla" a „slova bohatýrská" ho tak hluboce dojala, že když v Halle, „aby mezi Němci oněměti a jako ryba bez vody duši vypustiti nemusil, všecky známé písně si spisuje", prosí B. Rajskou,1) aby mu ji i s nápěvem poslala; „ze všech nářečí slovanských mám jich několik, jenom ruské mi téměř docela scházejí," dodává, při tom potvrzuje zprávu Mikšíčkovu o malé známosti ruských písní u nás.
' Koubek nebyl však jediný, jenž mohl přispěti к rozšíření některé maloruské písně u nás. Také Jos. Jaroslav Kalina „s pravým zanícením čítal, zpíval a překládal maloruské písně, ze všech písní slovanských, mimo české a slovenské mu nejmilejší".2)
К. VI. Zap tou dobou, kdy Koubek mohl své národopisné vědomosti haličské a svůj zápal pro maloruskou píseň šířiti osobním stykem v Čechách, dlel ještě v Haliči. Písně lidové všímal si on i jeho choť Honorata, z polského šlechtického rodu Wisniowských.3) V „národopisném okuse" „O duševnem a básnickém životě lidu polského"4) Zap charakterisuje polské písně, srovnává je s českými, velikoruskými a malo-ruskými, rozlišuje je podle tanců, к nimž jsou zpívány, a svůj výklad doličuje řadou textů, v „Cestách a procházkách po Halické zemi" к líčení veselí dymičské (u Kołomyje)5) mládeže dokonce přidává dvě notové pří.ohy, dvě kolomyjky, nadprutskou a huculskou. Horuje-li však pro obrození a znárodnění české hudby lidovou jinoslovanskou"), bude to asi vlivem přítele jeho Ludvíka Rittera z Rittersberka, jenž obrodný význam lidové hudby slovanské pro hudbu umělou prvý u nás vyslovil, spolu s J. Vašákem po stránce hudební dokončuje tak u nás, co po stránce básnické začal Hanka a uvědoměle a se zdarem prováděl Celakovský.
Ludvík Ritter z Rittersberka pobyl ve Lvově jako učitel hudby napřed na ústavě tamějšího hudebního spolku Towarzystwo muzyczne, pak soukromý 4 léta (1841—1845). Styky přátelské se Zapem nejen-
1) List z 26. dubna 1842, „Z let probuzení", vyd. Z. Podlipská, 1. 77.
2) K. Sabina, „Jos. Jar. Kalina" (Vybrané spisy K. Sabiny, vyd. J. Thon, II. 174).
3) J V „Obrazech ze života Huculův, horákův karpatských" (kalendář Koleda I. 18.il, 133—147) Zapová, stručné ovšem, charakterisuje huculskou píseň.
4) Č GM. 1840, 19—62.
5) „Cesty a procházky po Halické zemi" („Zrcadla života na Východní Evropě" sv. 1,1.), Praha 1844, 228-233.
6) V „Cestách a procházkách po Halické zemi" 13—14: „O kdyby naši skladatelově hudby s vyššího, obsáhlejšího stanoviska ducha slovanské hudby pojmouti hleděli, než jaké pouhá obmezená známost českých národních písni poskytovati může, zajisté by se u nás hudba jiným ještě zp'isooem rozvíjeti a vzdělávati mohla." Za příklad umělců uznávajících to a o tom pracujících uvádí „našeho V[ašáka] a našeho Rfitters-berkaj. Tam ten putoval po Slávii, zná vlast i potřeby času a s nejlepší chutí do díla se béře. R[ittersberkj oučinkuje ve svém okresu, jak může, ať o jiných nedím . .. Třeba býti všude na místě a naslouchati těm tak pěkným písním Slovákův, srdce jímajícím dumkám Malorusův, skočným akordům bodrého krakoviáka, důstojného mazura neb rozpravným písním Srbův, jež oni při guslicii uprostřed zástupův lidu odzpěvují. Až přičinění našich skladatelův hudby takovým směrem všeobecněji se říditi bude, pak snad utvoří se hudební škola, složená ze svěžích, podstatných živlu a ta bude naše národní — slovanská, jenž všecky posud po světě rozptýlené, nepovšimnuté a skryté poklady v jedno krásné, společným duchem obživené tělo sloučí. Pak nám lecjaké quid pro quo neučiní zadost..."
|
|
