aby všecky živly, jakých nám básnické i umělecké prostodušné ohlasy národního života v hojnosti podávají, umělým, šlechetným, ale též vlastním, duchu lidu odpovídajícím tvarem dále a výše se vyvinovaly a vzdělávaly".

Kdežto Rittersberk přestal na theoretisování o lidové pjsni slovanské a snad ještě na šíření její známosti osobním stykem v Cechách, kamž se r. 1845 vrátil, druhý z obou hudebníků našich, v nichž Zap, mylně ovšem, viděl a věstil zakladatele slovanské „vlastní národní školy" hudební, Jos. Vašák byl první, jenž slovanskou lidovou píseň v úpravě hudebnické cele chtěl uváděti k nám. Tři sešity jeho „Národního zpěvu a plesu slovanského",1) vyšlé r. 1844 v Amerlingově Budči, přinášejí po 5 „písních světských s průvodem" klavírním, celkem tedy 15 písní čistě lidových, 4 české, 2 slovenské, 1 polskou, 3 [velikojruské, 5 malo-ruských.2) Průvod ukazuje na domácí vzor: lidové písni, ovšem jen české ze sbírky Erbenovy, průvodem pianovým к rozšíření pomáhal J. P. Martinovský po příkladě cizím (jistě Erbenovi a Martinovskému tanula na mysli sbírka W. z Oleska „Pieśni polskie i ruskie ludu galicyjskiego" 1833 s „Muzykou" K. Lipiňského). Podnik Vašákův měl tedy slovanské písni býti tím, čím české písni lidové byl pianový průvod Martinovského к písním Erbenovým a čím umělé české písni byl „Věnec" Chmelenského a Skroupův. A sotva chybím, uvedu-li jako obdoby Rubšovy „Deklamovánky" a Pospíšilem vydané „České besedy" 1842; kdežto tuto však běželo o básně vhodné ke společenským zábavám, Vašák pomýšlel na píseň. Rozšířené vědomí slovanské vedlo k tomu, že písní tou byla píseň slovanská, současná záliba ve všem, co příslušelo lidu, široké a spolehlivé základně národního snažení, nesla s sebou, že písní určenou ke zpěvu společenskému byl majetek všech, píseň lidová. Vašák chce míti ve sbírce písně všech Slovanů, ale provedení je za úmyslem: polskou píseň přináší teprve sešit 3., ač ji jako dlouholetý učitel hudby v šlechtických domích polských na Rusi jistě dobře poznati mohl, na písně Lužických Srbův, ač byly přístupny sbírkou Hauptovou a Smoleřóvou, a na písně Jihoslovanů vůbec nedošlo, nepochybně proto, že Vašák neměl zdrojů, odkud by je čerpal. Rittersberk sbírku, jíž Stanko Vraz snažil se rozšířiti mezi Charváty, nazval „zdařilým a šťastným pokrokem" na cestě к národnímu umění; bylo by však nutno dodati, že tento cíl její zůstal jí v nedohledné téměř ještě dáli.

Ještě na jiný prostředek к šíření písně slovanské připadl Vašák: na kolovrátek: dle paměti Fricovy3) v Budči „se vyráběly skříně, ode-