str. 33
hrávající skladatelem i pěvcem Vašákem vybrané a sestavené nejroz-košnější slovanské písně"; jaké, lidové-li či umělé, a kterých národů slovanských, zpravodaj nepovídá.
V. Dunder, jenž v Haliči nadobro uvízl a odtud „přes třicet let byl spolupracovníkem našich časopisů jako referent o hudebním ruchu polském a ruském a o společenském životě v haličských městech, jako autor statí folkloristických ą literárních i jako překladatel polské belletrie a lidových tradic maloruských, jež namnoze zapsal přímo z úst lidu," 1) sám sbíral polské a maloruské písně. Poněvadž byl hudebníkem, byla by sbírka jeho cenná, kdyby nebyla beze stopy zmizela, zdá se, v Brně, kam ji byl Moravské národní jednotě půjčil pro chystané jí „besední zpěvy". Ztráty té nemohou nahraditi některé kusy z jeho zásilky brněnské otištěné ve „Sbírce písní slovanských" vydané M. Pernou r. 1851,2) ani ovšem neuchované ukázky písní lidových v rozličných národopisných jeho črtách, zvláště v „Obrazech a květech z duševného a básnického života Slovanů východních" 3) a v „Svatebních obyčejích Velkopolanův v Poznaňsku".4)
Hynek Vojáček, jenž „cesty po Slovensku, Sedmihradsku a v Haliči od r. 1846—1850 použil к prozkoumáni národních písní" 5) a s L. z Rittersberka věřil v obrodný význam lidové hudby pro umělou, svým záhým povoláním na Rus brzy byl vytržen z působnosti přímé na Moravě. O jeho účasti při „Sbírce písní slovanských", připravené Moravskou národní jednotou a vydané M. Pernou 1854, a o jeho vlastních „Ceskoslovan-ských prostonárodních písních, jak se na Moravě zpívají", zmínka bude níže.
Něčím к oblibě maloruských písní přispěl asi na své studijní cestě po západním Slovanstvu Bodjanskij, původce prvé ruské práce o lidovém básnictví slovanském („O narodnoj poezii slavjanskich plemen", Moskva 1837). Aspoň Jos. V. Fric6) zaznamenává o něm, že o vycházce do Šárky „zanotoval své dumky maloruské", kdežto Ljudevít Štúr zpíval zase svou píseň „Na Nilru" a slovenskou lidovou „Bože můj, otče můj".
J. J. Sreznevskij r. 1840 za svého pobytu v Praze libuje si, že „chodě po ulici slyší slovanské zvuky, ano i moskevský nápěv".7) Velikoruská píseň u nás byla ovšem bílou vranou, vzpomeneme-li přiznání Mikšíčkova a Hroboňova a stesku Rittersberkova8) ještě r. 1843, že nápěvy písní velikoruských a jihoslovanských jsou mu téměř úplně neznámy. К rozšíření písně velikoruské u nás nepřispěly návštěvy ruské
1) Obraz jeho činnosti u Jiřího Horáka, „Tři čeští spisovatelé v Haliči", na uv. rn. 151-154.
2) O ní více v кар. II.
3) Kalendář „Koleda" III. 1853, 163-178.
4) T. 179—184.
5) Dalibor II. 1859, 158.
6) „Paměti" I. 121.
7) Jiří Horák, „Z dopisů J. J. Srezněvského a P. J. Preise", 19. výr. zpráva с. k. čes. gymn. na Kr. Vinohradech 1913, 6.
6) V „Myšlenkách o slovanském zpěvu", vyšlých v literární příloze „Věnce" 1843. Zprávy o velikoruském „národním zpěvu a hudbě" sbíral proň Havlíček, nápěvy illyr-ských písní skrze К. VI. Zapa dostal od Stanka Vraže. Srovn. Jiř. Horáka, „Tři čeští spisovatelé v Haliči", NVČsIov. X. 1915, 143 a K. Paula, „Stanko Vraz a lidová píseň", t. XI. 1916, 70 p. 16.
