ani ruský pobyt K. Havlíčka, jehož láska к naší národní písni je známa a jehož zájem o ruskou píseň dokazuje překlad maloruské písně „Sirotek" ze sbírky Maksimovičovy 1824, provedený v Moskvě r. 1843..1) Písně jihoslovanské k nám přinášejí styky s Jihoslovany. Styky ty jsou dílem písemné, literární — v té příčině v době starší dodavatelem jihoslovanských písní (pro Dobrovského) je Kopitar, později v popředí je Stanko Vraz — dílem jen společenské, h'avne mezi srbskými a slovenskými studujícími na lyceu prešpurském a mezi jihoslovanskými akademiky a českou osadou ve Vídni, převahou skládající se z mladých Moravanů. Stanko Vraz zamýšleným vydáním lidových písní všech větví jihoslovanských chtěl tyto větve kmene slovanského sbližovati ve smyslu Gajova illyrismu a vykonávati tak „spasitelný vliv" na umělou poesii,2) ale vedle tohoto jazykového, národního a literárního zájmu o píseň časem si uvědomil, ač samouk v hudbě, též nutnost přihlédati к nápěvům a jich význam pro hudbu umělou.3) Ze tedy svými styky, písemnými i osobními, s Cechy přispěl к rozšíření známosti jihoslovanských písní u nás, to bylo by lze souditi, i kdyby nebylo určité zprávy o tom, že L. Ritterovi z Rittersberka na žádost Zapovu r. 1843 poslal nápěvy illyrských písní.4) Objednává-li si 10 ex. každého svazku Vašákova „Slovanského zpěvu a plesu", aby s tímto „krásným vydáním" seznámil záhřebské hudbymilovné obecenstvo,5) staral se jistě i o to, by zpěvu-milovnému obecenstvu českému pomohl к nápěvům jihoslovanským, zvláště když jeho vlastní sbírka, o jejíž pokračování v Praze jednal, „Illirski Slovenci. Národne pěsni illirske", mezi Slováky a Cechy našla dost odběratelů.6) Sám zase dostával ke své sbírce příspěvkem chorvátské písně, jež v šoproňské stolici nasbíral M. Fialka, tehdy učitel jazyka českého na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, a v osadách morav.kých Chorvatů AI. Vojt. Sembera,7) nevíme ovšem, zda s nápěvy či, jak spíše lze tušiti, bez' nich. Vraz nebyl jediný. Skrze Miošiče dostal zase Vtnařický slovinské písně od Rišnera.8) Snad vydatnější než tyto styky mezi literáty, více asi vždy vedené zájmy literárními, byly styky mládeže československé a jihoslovanské ve Vídni a v Prešpurce.

Uvědomělý Slovan, jako S. Hroboň, mohl tedy zcela dobře znáti i několik jihoslovanských písní. .

Mimo tyto pravidelné příležitosti к výměně písní vyskytly se i zvláštní. Tak Celakovský na studiích v Linci od slovinských druhů pochytil „vindyčku" s nápěvem a později dostal zase nějakým jiným způsobem dva nápěvy maloruské písně „Nechodí, Hricju".9) Jos. V.