Frice1) r. 1843 přiučil několika jihoslovanským písním Kurelac, tehdy pořádající krumlovskou knihovnu, jenž sám „znal i nejrůznější naše národní písně". Jak. Malého2) zase a jiné mladší literáty „seznamovali blíže s básnictvím i s hudbou jihoslovanskou" důstojníci pluku Trapp, tehdy ľeževšího v Praze, nadporučík Stoklin a praporečník B[eogradac?], „rodilý Srb z Hranice", potomní účastník válek r. 1848 a 1849 a spisovatel brožurky „Crkva i država", anonymně vydané r. 1861; „jmenovitě poslední zpívával к banduře národní písně srbské i uměl také vypravovali národní povídačky", prvý zase svým českým přátelům opatřil příležitost, že od dalmátskych vysloužilců vracejících se přes Prahu mohli poslechnouti si srbské bohatýrské zpěvy národní.

Tak porůznu vnikají k nám písně jihoslovanské, většinou ovšem vlastenecké. Známost jich samozřejmě zůstává omezena na vzdělance, uvědomělé Slovany. Nějakého pronikavějšího šíření jich není. Ač třeba o české merendě 3. února 1845 mezi maskami zastoupeny byly i kroje jiných větví národního kmene slovanského,3) není dokladu u nás, co vím, že by mezi zpěvními kusy besed a koncertů byla píseň jinoslo-vanská. Zdá se, že vedle ojedinělé vždy jen přece znalosti jinoslovanských písní příčinou toho, a to důležitější, byl zřetel na obavy před panslavismem, jehož přístrach právě v pátém desítiletí předešlého věku znepokojoval vládu.

Praze, v. tu dobu — skoro výhradně ovšem zásluhou Šafaříkovou — slovanské studiemi slavistickými, chyběl stálý společenský styk příslušníků rozličných národů slovanských v letech, kdy duše překypuje citem a ústa zpěvem; chyběl jí vzájemný stálý styk mládeže. V té věci a v omezení daném národnostním složením říše rakousko-uherské slovan-štější byla Vídeň. Ve Vídni ve schůzkách akademické mládeže slovanské, na něž mezi národní a vlastenecké písně, které se tu zpívávaly, mohly zablouditi i zpěvy jiných národů slovanských, vznikla myšlenka „české bály" pražské napodobiti „slovanskými bály", soustřeďujícími slovanské živly zaváté do Vídně, z nichž žádný sám o sobě tehdy nestačil na representativní slavnost, za jakou tehdejší „slovanské bály", zase po příkladě českých, byly určeny. Již na prvém (4. února 1844) vedle mezinárodních tanců byly i domácí a to se pak opakovalo. Na besedě 10. prosince 1846 byl i chorvátský zpěv, slovanskost pak vyvrcholena o čtvrtém plesu (27. ledna 1847): na plesu, к němuž zváno pozvánkami českými, srbo-chorvátskými a německými, dámám rozdávány po příkladě pražském Pomněnky, jenže s národními písněmi českou, moravskou, slovenskou, polskou, maloruskou, bulharskou, srbskou, chorvátskou, „illyrskou" a „krajinskou" („Pomněnky, S[lov.] B[ál], Uspo-mena" 1847) a tančeny ovšem zase rozmanité tance národní. ,

Knížečka ta, známá mi pouze z druhé ruky,4) je zajímavá ze dvou příčin. Tím, že vždy jedním číslem pořadatelé chtěli v ní zastoupiti „národní