Karel ende Elegast, jedna z nejlepších nizozemských básní, pocházející asi z polovice 13. století, byla pokládána za překlad z francouzštiny, co Gaston Paris to stanovil v Historie poétique de Charlemagne (1865). I novější badatelé domácí jako Kuiper, který báseň r. 1890 vydal, souhlasili s tím a „před dvaceti lety pokládána otázka po původnosti za odbytou," ale nověji vysloveny pochybnosti, které ovšem spisovatelku by nebyly přiměly, aby se zabývala otázkou; to působil Polívka jedním ze svých četných přehledů v Archiv f. slav. Philologie 1910, kde shledala ruskou parallelu se starou básní.

Obsah K. a. E. jak jej autorka, číslujíc jeho motivy, stanoví, jest tento: (1) Karel je ve spánku napomenut andělem, aby šel krást, ne-chce-li pozbyti života a cti; (2) třetího vyzvání je poslušen, (3) chtěje vyjít z domu, shledává všechny lidi uspané a dveře se otvírají samy; (4) potkává černého rytíře, kterého přemůže a dozvídá se jeho jména, je to psanec Elegast, král se nazývá zlodějem a (5) navrhuje, aby šli okrádati krále, toho Elegast nechce a (6) zavádí ho к sobeckému Eggherikovi, (7) král se jevi neobratným zlodějem, chtěje prolamovat zeď mečem pluhu, za to musí venku hlídat, (8) Elegast vzav do úst bylinu, rozumí řeči zvířat, dá ji do úst také králi a (9) ukradne mu ji odtud, (10) uspává kouzelně hlídače a krade, (11) pak chce ještě vzíti sedlo s rolničkami v ložnici a (12) vzbudí tím Eggherika; probuzený vypravuje své choti, sestře Karlově, o spiknutí proti Karlovi, a když se ujímá svého bratra, udeří ji, že krvácí z úst a nosu, Elegast zachycuje krev ve své rukavici a (13) zpravuje Karla o tom, co slyšel, sám (14) ke králi si netroufá, že ho příliš. okrádal, (15) spiklencům stráž odjímá šaty a objevují se jejich brnění a zbraně, (16) Elegast vítězí nad Eggherikem v souboji a (17) ožení se s vdovou popraveného.

Ze tato povídka má ruskou parallelu, tvrdil Uhlenbeck v Tijd-schrift f. taalen letterkunde XII. a Kern upozornil tamtéž na mongolský variant. Byla to bylina o Volchovi Vseslavěviči, který v podobě sokola poslouchá, jak král indický se chystá na Kijev a udeří královnu do obličeje; konečně zabijí Volch krále a vezme si vdovu.

Ze motiv ten je jediný společný v obou vypravováních, ukazuje spisovatelka obšírným rozborem jednotlivých živlů byliny, v nichž poznává motivy pohádkové, a ke každému hromadí doklady, buď z Bolte-Polívkova komentáře nebo z literatury ostatní, když pohádka tam ještě není zpracována. Slovanské doklady ovšem zná skoro jen z této základní knihy, neuvádí na př. ani české pohádky o vděčných zvířatech, která přece byla už před mnohými lety přeložena v studii k Tristanovi. Také ruské teksty přečtla jen s cizí pomocí a děkuje za to v předmluvě Polívkovi a van Wijkovi.

Obšírně se zabývá motivem sňatku, odmítá styky s matronou efesskou a ukazuje, že vdova v obou případech, v Elegastu jako v bylině je prostě částí kořisti, jsou tu podoby skutečných poměrů, ne plodů literárních. Co se pak motivu skutečně společného týče, ukazuje, jak málo opravňuje tento jediný motiv k tomu, aby se pokládaly povídky za varianty; ostatně nevyskytá se ve všech redakcích byliny o Volchovi, za to ovšem v pohádce o Bovovi, která pochází z italského Buovo