d'Antona, románu zbudovaného z motivů pohádkových, který v Rusku se vrátil к své původní podobě. Ze žena, královna je zbita do krve, je rys obyčejný v chansons de geste. A v bylině není řeči o spiknutí, není řeči o krádeži; Karel musí se stát zlodějem, aby se dozvěděl toho, co slyší Elegast v ložnici, Volch neslyší nic, čeho by nevěděl; bylina а К. a. E. nemají spolu co činit.

Naproti tomu v čís. 17. sbírky Ončukovovy, kterou spisovatelka seznala rozborem Polívkovým, Car a zloděj, shledala řadu stejných motivů s K. a. E. Úvod tvoří povídka o pokladu R.hampsinitiově, (4) car převlečený umlouvá se se zlodějem, že půjdou krásti, (5) zloděj carovi dává políček, když navrhl, aby okradli cara, (6) jdou к bojarům, (12) zloděj vyleze na okno a vyslechne spiknutí, (13) také car to vyslechne; bojaři jsou potrestáni a zloděj se stane radou.

Ostatní motivy chybějí, jako vůbec není v ruské bylině živlu rytířství, za to mají obě povídky tutouž nedůslednost: Elegast je (5) rozhořčen, slyše, že mají okrádat krále, ale nesmí (14) к němu, že ho tolik okrádal! A ruský zloděj udeří domnělého druha pro hříšný úmysl, a přece on je to, který vykrádal pokladnici а к vůli němuž car se převlékl za blázna.

Pouhým variantem ruské pohádky je mongolská, ve které nejde o spiknutí, nýbrž o plán vrahův; litevská pohádka Jak jeden král šel krást má motiv políčku, který mongolské chybí, bez nedůslednosti ruské a nizozemské. Všechny tři východní varianty souvisí, není v nich žeňa udeřena, a panovník má býti otráven. Jsou to tedy varianty К. a. E., ale chybí jim zjev Elegasta, jemuž spisovatelka věnuje hlavu 3. Elegast je psanec, postava Robin Hoodovská, ale s rysy umělého zloděje z pohádky a je při tom kouzelníkem. Jméno Elegast a podobná jemu vyskytuje se hojně v literaturách germánských, a autorka se mění v linguistku, aby některá z nich eliminovala; Elegast není odvozeno z Elbegast a není totožno s Alberid-Oberon, není Eligas ruský z Ortnitu, ten vyskytuje se teprve v tiscích, v rukopisech je psáno Elias a Ylias, a Müllenhoff tvrdil, že je to Ilja Muromský, což autorka popírá dobrými důvody, ale s Elegastem nemá nic společného, atd.

Tak zbývá konečně jediný Elegast mimo báseň: Heligastus ve spise Stemmata Lotharingiae od Franc, de Rosiěres z r. 1580, na nějž upozornil Benary v Arch. f. d. stud. d. n. spr. 132, Rosiěres vypravuje o pohanském králi Sikambrů, Basan zvaném, a o jeho žáku a rádci, moudrém Heligastovi, mocném věštci, jemuž žádné úklady nepřátel neušly a který při slavnosti Jovišově byl unesen za hromů a blesků a ctěn pak jako manžel Dianin.

Benarymu patří čest, že objevil Heligasta, praví Ramondtová na tomto osudném místě své práce a uvedši jeho slova, že tato vypravování „sotva bude možno pokládati za pouhé výmysly učenecké" radostně přisvědčuje, že učené zdá se jí jen jméno Jovišovo, Dianino, vše ostatní je oerond sagenmaterial, prastará látka pověstná, a to z těchto důvodů: Franc, de Rosiěres čerpal z pramene staršího, z Trithemia, který vypravuje totéž o králi Basanovi samém, Heligasta nejmenuje (je tedy méně úplný). Prastaré živly této pověsti jsou: nedostatek křesťanských rysů, mnohoženství, Durynkové jako sousedé Sikambrů, bydlících nad