mouchu jménem osoby mořící a uhodne-li se, objeví se osoba ta v původní své postavě; pak už nebude škoditi. Košťál 277. Osloví-li mořený zvíře-moru jménem osoby proměněné, objeví se osoba ve vlastní podobě a nemůže škoditi, Grohmann, Aberglauben 26 čís. 126. Rovněž tak v severoněmecké pověsti: je volati jménem osobu mořící, ihned přestane. Norddeutsche Sagen 419 č. 195 (= Laistner 50).

Šestinedělka, která je mořena morou v podobě bílé ženy, valící se od nohou, může konečně říci: „ó Jezus" — potom jí bylo jinak. Černý 417 čís. 215. Polská pověst ze Slezska doporučuje vzkřiknouti, pak mora mizí. Lud XVII. 67. Mórawa musí pustiti, když můžeš vy-praviti slovo, zvláště když můžeš zavolati jméno „Ježíš", když sám své volání uslyšíš anebo když tě probudí volání tvého jména. Černý 420. Vesničana dusí mora, „coś w rodzaju bebechów", žádným způsobem nemohl jich dostat se sebe, až když vykřikl „Jesus Maria", všecko zaniklo. Gawelek Mat. XI. 59. Vysloví-li kdo při příchodu trudy ihned svaté jméno, musí prchnouti, Zingerle2 70 č. 594 (= Laistner I. 50). V Horní Falci zahnala žena trud vyslovením tří svatých jmen, tato uhodila dveřmi odcházejíc, až se celý dům třásl; strčila však brzy hlavu'dovnitř a zavolala třikrát paní jménem. Ta však mlčela a moření zbavena. (Schön-werta I. 244 = Laistner 51).

Vestfálská pověra: je-li kdo s to vysloviti jméno svého otce nebo své matky, musí alp ustoupiti. Kuhn II. 18. Podle vestfálské pověsti dcery volají otce, který byl mořen. Odpoví: „Dat lork hat mek am balge." Cítil na sobě ležeti dvé těžkých dlouhých prsů, ale jakmile promluvil, zmizelo to, slyšel jen, jak odchází. Kuhn 21 č. 57.

Vyslovením názvu „drude" osvobození, „výměna v osudu mory", sr. dále. Pacholka podle tirolské pověsti tlačila trude, šel-li po klekání večerním spät. Ulehl-li dříve, ušetřila ho své návštěvy. Když se mu podařilo někoho hlasitě pojmenovati, musila ihned přestat ho tlačiti. Zingerle2 348 č. 597. Opak vypravuje tato pověst: tovaryš byl každou noc mořen. Když odešel к jinému mistru, nějaký čas zůstal ušetřen. Jedné noci uslyšel volati „Karl". Odpověděl „Ja" a ihhed ho zmora znovu dusila. Kdyby zůstal tiše, nenašla by ho. Vůbec musí se v noci od-povídati až na třetí volání. Reusch 4, č. 2, 4 (= Laistner I. 51).

c) Klení další gradace motivu promluvení.

V okolí Nadějkova můra v podobě kočky moří. Mořený vzpomněl si, že je dobře na můru klíti; zaklel tedy důkladně a kočka ihned utekla. Už nepřišla. Č. L. XVII. 455. Chromý Honza ulehl ve chlévě, práskla dvířka, „švihla" naň můra. Hmoždil se, shodil ji dolů, položil se na loket a ona kráčela po peřině zase na něho. Tu začal klíti a už nepřišla. Hošek I. 179 č. 12.

Podobně Lud XV. 44: dobře jest rozhněvati a utrhnouti se na

můru.

Schrättele přišla jako černá slepice na pacholka. Kdyby byl chytil cíp podušky nebo hodil peřinu do jizby, nebyla by se mu dostala na tělo (dále). Nezbylo mu nic jiného než vyřknouti kletbu. Utekla. „Denn