ale bývají i zpestřeny rozdělením celku mezi vystřídávající se jednotlivé hlasy, zpěv sólový a sborový jednohlasý i několikahlasý; jednou dokonce vyskytuje se i čtverozpěv. Tato úprava někdy byla jistě už vzaťa z předlohy nebo z podání, jindy však najisto přidána pořadateli (snad H. Vojáčkem a P. Křížkovským, jenž byl do nuceného vystoupení z Jednoty členem uměleckého odboru jejího : oba měli styky s Jednotou, oba upravují pro umělejší přednes lidové písně, druhý ovšem, zůstavší v rodné zemi a měvší větší možnost vývoje, šťastněji). Také to je dobové : požadavek uměleckého zpracování má překlenouti šířící se propast mezi uměleckým primitivismem lidového zpěvu a vysoko vyspívajícím hudebním uměním té doby; odstup od jednohlasého podání ukazuje přímo na dobu domácích dýchánků, „besed" a počátků zpěváckých spolků. Umělé písně jsou velikou převahou (skoro dvě třetiny) vlastenecké, z nich dokonce dvě, revoluční polská z r. 1830—1831 a česká z r. 1848, mají důrazné vztahy politické. Většina ostatních písní (9 ze zbývajících 13) je osnována na motive milostném. Razení písní lidových vedle umělých, majících vztah к národu a osobitých látkově, pod společným názvem „národních" je doboyé. Do své doby hlásí se sbírka výběrem : najdou se tu nacionálni výlevy, někdy se vztahem к událostem dne, rozteskňující i sílivé vzpomínky dějepisné, výzvy k boji za vlast, honosné Kollárovské vědomí

0 náležitosti к velikému celku slovanskému, lyrické balady se sentimentální spletí motivů vojenských s motivy lásky, písně cudné lásky, úvahy poutníka světem, najdou se tu řečnické pathos a tklivý tón umělých písní s líbivým, leckdy nevýrazným nápěvem vedle prostoty lidové. Do své doby se však řadí sbírka neméně i myšlenkou, zobecniti zpěvy hlavních větví kmene slovanského: zrovna jako by vlastní původce její, spolek, mezi jehož členy byli Moravané usídlení nebo studovavší ve Vídni, byl chtěl ve skutek uvésti to, co počátkem roku 1848 zamýšleno bylo ve Vídni, co vyhovovalo veliké potřebě a mnohostrannému přání doby. Kritik shledá, že nepodán přesně ani text písní již tištěných a usoudí, že ani vlastní zápisy z podání nejsou vedeny snahou zrovna fonograficky věrně podávati slova písně; shledá, že i hudební vkus pořadatelů působil úpravu písní, jak ze sbírek, tak nepochybně

1 z tradice vzatých — přísné nynější požadavky při zápise lidových výtvorů tou dobou teprve se počaly uvědomovati a nynější badání má z ní naskrze tedy materiál ne nejspolehlivější. Vzorem a nejbližším podnětem podniku Morav. Národní jednoty nejspíše byl „Slovanský zpěvník" „Slavie", na nějž sbírka moravská upomína i formátem a lácí sešitků.

Vlivu zvláštního sbírka neměla, poněvadž nepokročila významně nad stav věci soudobý, zůstavši pokusem a nebyvši dovedena ve větší celek, jenž byl by býval jistě tehdy vítán. Myšlenka umělecky zpracovati lidovou píseň a tak s úpravou pro praktické potřeby, třeba mnohotvárnou, vnésti ji do vrstev společnosti, jež jí nevytvořily, byla takřka již ve vzduchu. Bylo by ukvapeno mysliti, že Křížkovský a Vojáček usnesením Jednoty, provés.ti ji „Besedními zpěvy", vedeni byli к svým dílům, jako ani nelze mysliti, že by umělecký odbor Jednoty jen zásluhou některého z nich byl pojal júmysl vydati tyto „Besední zpěvy". Nesporný vztah ke Sbírce mají „Ceskoslovanské prostonárodní písně, jak se na Moravě zpívají", trojhlasně sestavené H. Vojáčkem-Vsackým (vyšlé v Praze u Ad.