Christopha a W. Kuhé a přestávší prvním sešitem, věnovaným „Královédvorskému zpěváckému spolku"). Vztah ke Sbírce napovídá již nadpis a svědčí o něm značná shoda prvých dvou čísel Vojáčkova dílka s příslušnými čísly Sbírky: Vojáčkovo č. 1, „Kdybych já moh' býti", je nápěvem i slovy téměř shodné s čís. 22 Sbírky; čís. 2. je slepenina, jaké Vojáček z nástrojových potpourris na újmu vkusu zavádí do zpěvu: prvý díl, „Nitra, milá Nitra", je varianta melodická č. 9 Sbírky s jeho sl. 1, 2 a 6, druhý díl, „Zalo děvča, žalo trávu", je varianta melodická č. 26 Sbírky, jejíž jsou tu však jen sl. 1—4.1) Mimo to užito Sbírky nepochybně v pozdějších vydáních Pichlova „Společenského zpěvníku českého".

Myšlenka, již uskutečniti Sbírka usilovala, nezanikla s ní. Hned r. 1856 Kastránek v Jičíně vydává „Sbírku všeslovanských písní" a i později písně jiných větví slovanských ocitají se v populárních zpěvnících nebo zase, zvláště stoupenci „slovansko-národního směru" v literatuře (na př. Fr. Vymazalem, Jos. Holečkem), otiskují se pouze jejich texty, ale všemu tomu chybí, jak se mi zdá, velikost plánu, jež cha-rakterisuje podnik Jednotou předsevzatý, v samých počátcích však opuštěný a proto skoro zapomenutý. A tak, když doba o více než čtvrtstoletí mladší vrací se к myšlence té dílem podobného rozmachu, Kubovým „Slovanstvem ve svých zpěvech", navazuje sice příznačně už jménem na sbírku Čelakovského („Hlasy slovanských národů v písních", jak původně měla slouti) a na vzor celého pokolení romantického v té příčině, Herdera („Stimmen der Völker in ihren Liedern"), ale smyslem pro praktické potřeby, jevícím se v rozmanitých úpravách písní, a rovným zřetelem к básnické i hudební součástce písní pokračuje, jak při organickém vývoji ani jinak býti nemohlo, tam, kde přestala prostinká práce nadšenců z mladého spolku, nad niž ovšem vyniká, jak to pokrok s sebou nesl, mezi jiným i tím, že porozumění po starém příkladě (Čelakovského a již Hankově) napomáhá překladem a výkladem. Byla-li však poměrně šťastnější své předchůdkyně z r. 1851, pronikla-li poměrně hloub a šíř, pochybuji. Byli jsme od druhé poloviny XIX. věku zdravě více zaměstnáni sami sebou, nad to pro svou polohu měli jsme osud kyvadla, pohybujícího se mezi vlastními tužbami a cizorodým musem, a posléze ani v hudbě, ani v básnictví, ani ve spojení obou uměn neměli jsme kdy u výtvorů primitivního období vývojového prodlévati přílišně.2)