O PŮVODU JMÉNA DĚVÍN.

Ze v místním jméně Devín, po vlastech slovanských ne ojedinělém, nelze shledávati adjektivum přivlastňovací, odvozené od slova děva „dívka", tuto kacířskou myšlenku pojal dosud už leckdo, jenž v podání o nadvládě českých neb jihoslovanských dívek, povznesených tak příliš vysoko nad podřízené, ba ubohé postavení ženy praslovanské, vidí pouhý bájivý výplod kronikářů pozdějších: ti právě byli svedeni názvukem na slovo děva a promítali proto antickou pověst o Amazonkách do prostředí domácího. К takovým nevěrcům patří též Václav Tille, jenže on jakožto zkušený místopisec a neúnavný zjišťo-vatel topických zvláštností šel o krok dále: postřehnuv, že proti Děvínu leží jeskyně svatého Prokopa, světce přemáhajícího zlé duchy, usoudil, že tolikéž Devin — podobně jako Vráž — měl vztah к dávnému náboženství pohansky slovanskému že znamenal asi „sídlo daimonů" (staroindické d Svah je „bůh"), tedy místo strachu a hrůzy, kde si předkové naši představovali duše zemřelých v té neb oné podobě bytující, kde je uctívali, jim obětovali, obřadně se k nim přibližovali, hledíce si je nakloniti. Jde o to, zdali také tentokrát, jako kdysi při překvapující rovnici vraža t. j. 1) vorža == řeckému (F)'οργια, jazykozpyt promluví odhalující slovo, ne snad aby pomáhal v dnešní době znovu budovati dávno odbytý slovanský olymp pomocí nových nějakých osobních bohů (a proti takovému počínání Miklosich kdysi právem bojoval) — nýbrž aby, šetře co nejpřísněji jazykových pochodů, neodmítal poznání, že tak řečená nižší mythologie žila, ba bujela též u starých Slovanů a že teprve křesťanstvím byla ničena, po případě odváděna na vedlejší kolej různými světci a světicemi, potírajícími ono nepohodlné, při tom však houževnaté pohanství.

Má-li se pak jazykozpytec odkloniti od laického výkladu slova Devin, nemůže než uchýliti se k praindoevropské basi * d e réti e a vyplynuvšímu z ní kořeni a kmeni * d e i y e -, * d e i у o -, z něhož právě na tom stupni e - ovém (normálním) vytvořeno indoevropské, pra-jazykové slovo *deiyos, obrážející se v staroindickém dé váh „božský, bůh", avestském daivö t. j. daevö „božstvo, démon, zloduch, ďábel", latinském divu s „božský" a deus „bůh" vedle oskického deívaí „lat. dTvae t. j. božské (pl. f.)", staroirském dia „bůh", germánském *tľwaz, základu staroislaridského plurálu tívar „bohové" a jména boha staroseverského T ý r , staroanglického T í w, T í g (srv. Tíwes daeg, dnešní Tuesday „úterý") a starohornoněmec-