kého Z T o (srv. nářeční dosud Ziestag „Dienstag"), litevském devas „bůh" (pl. devo sunelei „synové nebeští") vedle deivě „strašidlo", lotyšském dews a staropruském deiws „bůh".1)

Co by ono prajazykóvé *deiuos bylo znamenalo, vlastně nevíme; uvedené basi *dej_eue přikládá se obyčejně význam „skvoucí, lesklý", což dobře vyhovuje čeledím slovním, dole v poznámce dotčeným a prozrazujícím základní pomysl „nebe, den", avšak nepřiléhá nadobro к odstínům rovněž prastarého názvu *deiuos, pokud tento na př. v Avestě béře na sebe význam „daimon, duch zlý". Pročež není tak zhola neoprávněn názor některých badatelů, kteří jako na př. S. Feist (Kultur, Ausbreitung und Heimat der Indogermanen, str. 328 n.) bez ohledu k theoretické basi *dej.eue speciálně našemu *deiuos přisuzují význam původně indiferentní, neutrální, obojętny (ani dobrý ani zlý), domnívajíce se, že toto slovo bylo jedním z prajazykových názvů pro „duchy", daimony vůbec, pokud se vyvinuli z duší zemřelých; jiný takový název indoevropský uchoval se v řeckém &eóc „bůh", souvisícím se slovanskými slovy duchb „dech, duch" a duša „duše" a odnášejícím se к basi *dheues (srv. i Bernekrův etyím slovník, vždy pod přísl. hesly).

Ve výčtu hořejších střídnic za indoevropské * d e i u. o s chybějí doklady slovanské. Jest běžné mínění, že jich není ve významu „božský, bůh atd.", který je patrný z dokladů mimoslovanských, nýbrž že se v slovanštině podstatná udála změna významová ta, že střídné divb (vedle divo) značilo „div", adjektivum divbnb „podivuhodný", diviti sę „se diviti" a diviti, divati sę „hleděti" (srv. u Bernekra). Není pochyby, že podružný tento význam mohl vzejiti teprve z onoho prvotného, předpokládaného, při prajazykovém *deiuos, a nebude proto nikterak se zdáti pravdě nepodobné, když prohlásíme tuto, že také Praslované přejali z období a slovního pokladu indoevropského slovo deiyos v útvaru * dTVb, divb ve významu původním „duch (dobrý nebo i zlý)". A reflex právě tohoto odstínu, ovšem dále specialisovaného a proto ustupujícího druhému zabarvení divb „div",spatřuji při nejmenším v staroruském див-ъ „pták neblaze věstící" v Slově o polku Igorevě, nepřipouštěje s pochybujícím Korschem (Archiv f. slav. Phil. 9, 497) už tenkrát — ve 12 století — přejetí ani osmanského div (dev) „zlý duch", ani perského děv „démon, ďábel", kteréžto poslední jest pramenem slova předchozího a samo je totožné s uvedeným nahoře avestským (íránským) daěvo. Důvody našeho odporu proti předpokládané nepůvodnosti staroruského slova jsou jednak zeměpisné (nedostatek styků přímých), jednak hláskoslovné (tehdy vládlo dev). 2)