Z prajazykového * d e i u o s bylo však odvozováno také adjektivum, značící povšechně příslušnost к substantivu a to příponou -Tnos, jak jasně svědčí latinské ďívTnus (srv. oskické d ei vi n ais) „božský" (res divina u Cicerona „bohoslužba, obět", divinus „věštec", divina „věštkyně" u Cicerona a Livia), anebo příponou - e i n o s, po příp.

- o i n o s jako v avestském daevaéno (íránském *daivaina-), jemuž odpovídá pozdější perské dévána „ďáblem posedlý, smyslem pominulý" (odtud i do osmanštiny a dále do bulharštiny a srbštiny). Tolikéž v pra-slovanštině smíme předpokládati takové adjektivum, utvořené běžnou příponou - i n o - ze staršího -Tno- a indoevropského - Th o - neb -eino-; bylo by tedy znělo *divinb, -а,-ъ (-o) a znamenalo obecně „to, со к duchům dobrým nebo zlým patří" — anebo v užití zpodstatnělém, souborném (kolektivním) neb i místním a to v útvaru původně sic rodu středního, avšak splynuvším už v oněch dobách praslovanských s rodem mužským (oboje tudíž * d i v i n ъ ) s významem „shluk duchů, místo plné duchů, shromaždiště jejich". Srv. stran významu stejně utvořené a užité gótské neutrum f a d r e i n „Vaterschaft, Eltern, Vorfahren", pak litevské, původně neutrální krumýnas „křoví (velké neb husté)" od kru m as „keř", meldýnas „místo plné sítí", latinské tab(u)l7num „galerie obrazů", sterquilTnum „hnojiště", salin u m „solnice", konečně i slovanské kravinb „kravín", ovbčin'b „ovčín", b ъ č e li n ъ „včelín" a j., zdrobnělé pak, místo *pbsinb užívané pbsinbcb „psinec", jež dokazuje, že v praslovanštině nebylo ještě pravidlem, aby přípona

- i n ъ přistupovala к základu i - nebo ä - ovému.

Došli jsme takto к útvaru *divinb, jenž se patrně neudržel, ale podlehl nějakému novotvaru děvinb téhož ovšem významu. Jak jej vysvětlíme ? Mohlo by se sic hned předem pomýšleti na to, že vedle *deiuos bylo již v prajazyce a pak v střídnici slovanské odstíněné * d o i Ц o s ; avšak slovanština by tu byla vedle nerozhodné árštiny (*daivas z *deiuos nebo po případě z doiuos) úplně osamocena a nějaká příčina odstínění onoho vůbec není zjevná. Pročež soudím, že změna *divin'b>děvin'b nastala teprve pozdějším vlivem cizím, totiž v době, kdy Praslované se stýkali intensivněji se Skythy (od 7. století př. Kr. asi), s kočovným a z části i usedlým národem, mluvícím íránsky a vyznávajícím učení Zoroastrovo. Jde tu především o jazykový vliv zevní, který při těch dvou jazycích, sobě zvukově ještě stále dost blízkých, se mohl projevovati pouhou kontaminací, změtením obapolných útvarů podobných, tak jako pro slovanské socha „vidlicový hák" J. Zubatý předpokládá prolnutí domácího *sakä, 'soka (srv. litevské szaká „větev") skythickým s a* a „hák". Totéž se po mém názoru stalo v případě našem. Slované slýchali při stycích se Skythy zhusta jejich substantivum * d a i v a (děva?) v různých pádech, jejichž reflexy v slovanštině byly nejčastěji děvb, děvo, děvě, děva, dále adjektivum *daivaina- s reflexem *děvěno-; ježto pak i význam „daimon, ovšem spíše zlý" se setkával se slovanským, arciť obecnějším *divb „duch", kteréž ostatně mohlo míti vedle sebe i femininum * d i v a, ký div, že kontaminací zvláště v odvozeném *divinb se usazovalo a na konec pevně zakotvilo cizí devin'b, jsouc podporováno ještě názvuky oněch cizích reflexů substantivních