Vědní obor, o kterém chci tuto 1) podati informační výklad, jest u nás dosud tak málo pěstován, že nemá ještě ani ustáleného jména českého. Užívám názvu „jazykový zeměpis" (v dalším zkráceně j. z.), který by se mohl snad ujmouti, ač jest pouhým překladem něm. Sprachgeographie, franc. la géographie linguistique a polského termínu gieo-grafja językowa.

Pojem a předmět j. z. jest dán již tím, co naznačuje sám název: souvisí jednak se zeměpisem a místopisem, pokud popisují a kartograficky znázorňují poměry národopisné, jednak s jazykovědou, pokud se zabývá nynějšími nářečími, tedy s t. zv. dialektologii. Při j. z. běží totiž o stanovení prostoru, na kterém určitý jev nebo souhrnný typ jazykový žije (vlastně žil v době badaní). Národopisné a jazykové mapy v běžném slova smysle jsou specifické mapy, znázorňující osídlení země nebo určité krajiny různým obyvatelstvem, jak věc vysvítá z údajů statistiky. Na základě čísel, získaných při sčítání lidu, pokud právě ona čísla odpovídají skutečnosti a nejsou znehodnocena jakožto umělá (na př. zjišťováním obcovací řeči místo mateřské, nebo jakýmkoli nátlakem na sčítané obyvatelstvo), tedy na základě takovýchto údajů ryze statistických lze ovšem velmi snadno a určitě zakresliti hranici mezi jednotlivými národy jazykově cizími, na př. ohraničiti nebo určitou barvou pokryti území české a německé, německé a francouzské, slovenské a maďarské, ruské a finské atd. Zbývá jedině otázka ostrovů uprostřed jinojazyčné oblasti a otázka t. zv. smíšeného území, kde žijí cizojazyčné menšiny, netvoříce souvislý a uzavřený celek. Takovéto území znázorňuje se nejlépe nějakým odstínem barvy nebo různým čárkováním. Technické prostředky závisejí konečně také na měřítku mapy. Jestliže však jde o sousedící národy jazykově příbuzné, tedy na př. o příslušníky téhož plemene slovanského, germánského nebo románského, pak nastávají daleko větší potíže. Stačí připomenouti dosud živé spory o hranici česko-polskou na Těšínsku nebo pohyblivost hranice slovensko-maloruské v sev. Uhrách nebo konečně nejbolestnější rozhodování o národnosti Slovanů macedonských. Vzpomínám zde jen vědecky zdůvodňované kritiky krakovského prof. Nitsche, který ve iii. sv. Roczniku slawistycznego vytkl našemu prof. Niederlovi, že ve svém díle Slovanský svět nesprávně stanovil pohraniční linii česko-polskou a slovensko-polskou a že nepřesně zakreslil hranici polsko-běloruskou; rovněž není srozuměn s Niederlovou čarou polsko-kašubskou. Nitsch stojí totiž na stanovisku, že v takovýchto případech nestačí úřední statistika, poněvadž při přihláškách obyvatelstvo samo řídí se (nehledíme-li