ani к možnému nátlaku vnějšímu) subjektivním citem příslušnosti politické nebo náboženské nebo se rozhoduje při své neuvědomělosti opor-tunními ohledy, právě proto, že žije v pásmu, kde se prostupují dva úzce příbuzné jazyky. Nitsch žádá tedy, aby takovéto poměry zjištěny byly filologickými odborníky, t. j. dialektology moderní školy. Daleko důraznějšího odmítnutí z téže příčiny se dostalo analogickému spisu prof. Florinského Славянское племя prof. Jagičem, redaktorem Encyklopedie, do níž byl spis původně objednán; polští a maloruští kritikové nazvali jej zkrátka politickým pamfletem a příslušné mapy Florinského nedbalými a stranicky bezcennými výrobky. Pokročíme-li pak dále k otázce rozšíření určitého nářečí téhož jazyka, jest samozřejmo, že tu nelze vůbec pomýšleti na statistické sčítání jeho příslušníků. Zde právě jest vlastní pole j. z., který si vypracoval pro tuto potřebnou a důležitou práci svou metodu.

Dříve však pohlédněme, jaká jest metoda dialektologie vůbec. Ideální a vědecky nejobjektivnější postup je studovati mluvu jedné obce, ba vycházeti při tom z pozorování řeči jedné rodiny typické. To je úloha, na kterou zajisté stačí jednotlivec, který pak ručí za všechny zjevy, které sám byl zjistil. Vzorem takovéto monografie jest na př. Gilliéronova studie: Patois de la commune de Vionnaz (Bas Valais) z r. 1880 nebo epochální Rousselotova: Les modifications phoné-tiques du langage, étudiées dans le patois ďune familie de Cellefrouin (Charente) z let 1891—3» při kterémžto omezení badatel látku skutečně vyčerpává a řeší i otázky vývoje v minulosti, vykládá příčiny změn a různé vlivy. Vedle těchto monografií vyšlo více podobných ve franc. Revue des patois gallo-romans. Prozkoumáním sousedních obcí ozřejmilo by se, co jest jejich mluvě společného a které patří tedy do téže skupiny nebo oblasti atd. Ovšem takovýto postup byl by velmi zdlouhavý a vyžadoval by náležité organisace a podpory spousty pracovníků. Na půdě slavistiky1) uskutečněn byl částečně monografiemi z per polských a ruských odborných filologů - profesorů nebo učitelů venkovských, jimž se dostalo poučení a vedení; přinesly je hlavně (téměř v každém ročníku) polské Rozprawy filologiczne Akademii umiejętności a Mate-ryały i prace komisyi językowej téže krakovské instituce, ruské pak Извъепя отдълешя русскаго языка и словесности имп. академш наукъ а Руссюй филологическш въстникъ. Přes to bylo zvláště v našich poměrech oprávněno zabývati se hned nářečím celého kraje, o němž jest a priori známo, že tvoří jakousi jednotku, ať historickou či zeměpisnou, správní nebo národopisnou. Tak byla u nás zpracována dialektologická látka jednotlivých českých okresů v příslušných Sbornících, vydávaných učitelstvem, nebo mluva území, i jinak charakterizovaných (na př. Chodsko, Haná, Moravské Slovensko atp.). Jest patrno, že při tomto způsobu práce vznikala snadno předčasná syntéza, poněvadž se hned zevšeobecňovalo. Přemnozí stoupenci této školy ani si nedali práci vypočítati všecky osady, ve kterých se příslušným nářečím nebo