podřečím mluví, a některé nenapadlo ani pátrati po nějakém přesnějším ohraničení celé oblasti. Poměrně záhy přikročeno i k tomu, že za spolu-pracovnictví různých místních znalců podán přehledný obraz lido-mluvy na celém území jednoho jazyka. Tak vznikly u nás již r.^1864 Základové dialektologie československé, jejichž autor AI. Vojt. Sem-bera však právě věnoval velkou pozornost otázce ohraničení jednotí, nářečí. Pokud jsou jejich oblasti popsány správně a spolehlivě, jest ovšem jiná otázka. Druhý náš nejznámější dialektolog většího slohu Fr. Bartoš rozsáhlými cestami po Moravě i Slezsku doplňoval a ověřoval získávaný materiál a vypočítává rovněž ještě úplněji, ve kterých vesnicích se kterým „různořečím" mluví. Při tom je zřejmé, že se tytéž znaky vypočítávají opětovně u sousedních různořečí nebo se vyskytují i jinde ve všelijakých kombinacích. Při vší záslužnosti, ba klasickosti takovéhoto díla cítila se nutnost prohloubiti jednotlivé jeho oddíly a tak povstaly u nás v posledních letech konečně popisy nářečí, omezené na malý okruh několika obcí a stojící již daleko výše ve příčině ekzakt-ního poznání i metody pozorovací a sběratelské (tak na př. Folprech-tovy Příspěvky к mluvě lidu slováckého na morav. Podluží (1905—8), Kašíkův Popis a rozbor nář. středobečevského (1908), Nábělkův Příspěvek к fonetice nář.^několika osad „dolských" na Mor. (1912—3), Ku bin o v a Lidomluva Cechů kladských (1913) a j. monografie, které ovšem nedosahují ještě docela zmíněných vzorů francouzských nebo německých, jako je na př. Bremerova Sammlung kurzer Grammatiken deutscher Mundarten.

Tato tendence analytická vedla v cizině také k tomu, na čem se zakládá celý jaz. zeměpis, že totiž se stopoval určitý, většinou hláskoslovný zjev, nebo shledávala se podoba téhož slova na celé ploše téhož jazyka a výsledky zakreslovaly se pak na mapách. Teprve pak začala se přímo na papíře rýsovaťi nová, objektivnější syntéza dialektologická. Vznikl také záhy spor zásadní, dají-li se vůbec nářečí od sebe odděliti přesně, t. j. hranicí, podobnou jiným hranicím zeměpisným, či je-li mezi nimi t. zv. přechodní pásmo s různou kombinací znaků. Teoretické hádky o možnosti nebo nemožnosti takového rozhra-ničení docházejí vyjasnění právě usilovným pěstováním j. z., kterýžto názorný obor může se hned v začátcích vykázati velkolepými podniky široce založených atlantů, jejichž bohatý materiál se nemůže ani tak hned zpracovati, jak by bylo záhodno.

Nyní nastává mi ještě úloha, pokusiti se o stručný a kritický přehled hlavních prací, jež byly vykonány dosud na poli j. z. jednak jinde, jednak u nás. Při tom zmíním se vždy příležitostně o různých metodách pracovních, z nichž měly by se již k nám převésti právě nejlepší a nej osvědčenější.

Časově první a metodicky nejvyspělejší byli i v tomto filologickém oboru Němci, kteří záhy věnovali dialektologii i zvláštní časopisecké orgány (Die deutschen Mundarten od r. 1854, od r. 1897 Deutsche M. a od r. 1900 Zeitschrift für hochdeutsche M.). První celkovou „Sprachkarte von Deutschland" pořídil již r. 1844 Bernhardi, přehlednou mapu nářečí pruského státu 1864 Böckh. V letech 70. minulého století začal vlastní práci jazykově-zeměpisnou v okrese Dusseldorfském Dr. Gustav