Wetiker. Nemoha vše zjišťovati sám na místě, zasílal učitelům (jichž původ zjistil) tištěné formuláře se 40 větami, jež měli přesně zazname-nati tak, jak by je v místě jejich působnosti pověděl lid a děti. „Raději málo z každého místa než mnoho z nedostatečného počtu míst" — to byla zásada jeho dotazníkové metody při sbírání materiálu. Mapování své rozšiřoval stále na větší území a tak r. 1881 začalo Triib-nerovo nakladatelství ve Štrasburku vydávati jeho velkolepý „Sprachatlas von Nord- und Mitteldeutschland". Mapy ty obsahují každou obec, z níž došla odpověď (celkem na 40.000 bodů se vhodnými zkratkami, vyloženými najednou v příloze), pak všecky řeky a důležitější potoky. Papír zvolen takový, aby kresba hranic prosvítala, přiloží-li se pro srovnání dvě mapy na sebe proti světlu. Na titulní straně je zmenšená „Uebersichtskarte", z niž je zřejmo, že mapa říše německé (až na Bavory, Würtemberk a Baden, tedy asi к Mohanu1) je rozdělena na 13 obdélníků (což jsou pak Abteilungen v atlantu), vždy o měřítku 1:800:000. Tak na př. Abt. 1. Blatt 1 znázorňuje přehled počátečních souhlásek, totiž obsahuje různými barvami tištěné a často se proplétající křivky pro výslovnost: p — pf, w > b (ve slovech: wer, was, wem, wie, wo), d>t, schw — sw a j. List 18 а 19 zachycuje rozsah zvláštností slovesa sein (tvary: wist, ischt, is — san, sen), list 27 a 28 zájmena (do, dech, ir — och, ur). Na jiných mapách křivkami znázorněna táž podoba slov: Schnee, gross, ich, zwei, Bnot a j. Od r. 1891 u těžších slov představují se barvami i všecky odchylky uvnitř téhož území. Časté jsou „ostrovy", zvláště okolo větších měst. O metodu a cenu tohoto díla vznikla polemika, jak svědčí spisek: Der Sprachatlas des deutschen Reichs. Dichtung und Wahrheit (Marburg, M. G. Elwert 1895). Obsahuje Wenkerovu vlastní obranu proti kritice O. Bre-mera, na jehož odmítavý posudek (hlavně nedostatečné transkripce) z r. 1893 ozvali se na obranu podniku Wenkerova Dr. Wrede, prof. Schröder a Behaghel. Dále je tu otištěna přednáška F. Wrede-ho „Uber richtige Interpretation der Sprachatlaskarten". Wrede vzbudil jí na 43. sjezdu filologickém a školském v Kolíně n. R. důvěru odborníků к podniku, z něhož tehdy teprve čtvrtina byla hotova a jenž na léta zůstane kusým provizóriem. Vyzval při té příležitosti členy germanistických seminářů univerzitních к účasti na zhotovování kartografických skic. Právě množství tekstů ze sousedních míst, lehce srovnatelných, je mu zárukou jistoty obrazu přes subjektivní pochyby „šedých teoretiků". Ovšem každá odpověď vyžaduje filologické interpretace právě jako nějaký staroněmecký rukopis, neboť neodborní pisatelé dialektického tekstu nesměli ani vědět, na čem vlastně záleží, aby pracovali nepředpojatě a samočinně. Obtíže jsou jen s odstíny jednotlivých hlásek, nikoli u rysů zásadních. Wrede varuje tu též před ukvapenými závěry na někdejší historické (politické) hranice z nynějších hranic dialektických, kdežto záslužný Atlas ukazuje právě závislost vývoje jazykového na dějinách osídlení. Ke studiu tohoto poměru2) jest ovšem