jest povolán účinkovati způsobem oživujícím a oplodňujícím na všecky obory jazykovědy.1)

Tíž autoři Gilliéron a Edmont připravovali před válkou ještě podobný atlas ostrova Korsiky; vedle nich vynikli v pěstění j. z. francouzského na př. Jean Marie Meunier (Atlas linguistique et tableaux des pronoms personnels du Nivernais, Monographie phonétique du parier de Chaulgnes. . . avec une carte et 21 planches hors texte), Paul Meyer (Documents linguistiques du midi de la France, recueillis et publiés avec glossaires et cartes, 1902), G. Mil lar d et (Petit atlas linguistique d'une region des Landes. Contribution á la dialectologie gasconne; Toulouse 1910), J. Mongin (spolu s Gilliéronem: Etude de géographie linguistique: „scier", dans la Gaule romane du Sud et de l'Est), Ch. Guerlin deGuer (Atlas dialectologique de Normandie) a j.

Co do neméně rozsáhlých oblastí ostatních jazyků románských vydal 1898—1909 lipský romanista prof. Weigand znamenité dílo „Linguistischer Atlas des Dacorumänischen Sprachgebietes". Také ve Švýcarsku a v Italii zahájeno bylo před válkou podobné mapování velkého slohu, podporované státem a vědeckými korporacemi.

Ale i na půdě slovanských jazyků vykonáno již dosti průkopnické a záslužné práce ve smyslu j. z., bohužel nejméně právě se strany české. Řadou studií vynikl krakovský dialektolog Kazimierz Nitsch. Názorné mapky jsou přiloženy к těmto jeho pracím: Charakterystyka porównawcza djalektów zachodniopruskich, Charakterystyka dýalektów polskich w Prusiech wschodnich (obě v Rocznikach Towarzystwa nauk w Toruniu sv. XIII. а XIV), a velká monografie Djalekty polskie Śląska (ve IV. svazku sbírky Materyały i prace komisyi językowej Akademii umiejętności w Krakowie z r. 1909). Na speciální mapě nářečí slezských, jež má měřítko 1:500.000, zakreslil Nitsch všechna místa Slezska pruského i těšínského, o jejichž mluvě nabyl nějakých zpráv; jejich jména naznačuje jen zkratkami, v abecedním seznamu vyloženými, a barva jejich tisku naznačuje již, do které hlavní skupiny dialektické patří (t. j. obecně polské s t. zv. mazuřením anebo bez něho a celkově české, vlastně moravské). Vedle toho zakreslil zde 24 různobarvé „i z o f o n у", znázorňující další odstínění či odstupňování, čímž jasně je tu představen přechodní ráz mluvy sousedícího lidu polského a českomoravského, charakterizovaný tím, že se buď některé znaky výslovnosti přejímají nebo starší, společná stadia zde udržují a tak dochází к jakémusi kompromisu nebo vyrovnání s obou stran, jazykově tolik příbuzných (zajímavá jest na př. izofona souhlásky ř, kterýžto zvuk se článkuje v původní české podobě v celém Těšínsku až na jeho severovýchodní kout a též v Pruském Slezsku slyší se tak ještě i za Odrou a přítokem jejím Cynou, které jinak tvoří přirozenou hranici mezi živlem českým a polským). Proto má tato práce i přímý význam pro j. z. český, jak zdůraznil sám Nitsch ve 3. Roczniku sla-wistycznem (v recenzi Niederlova Slovanského světa, kdež vybízí, aby někdo z českých lingvistů zrevidoval celou tu linii pohraniční a zjistil