macedonských nářečí nyní, po řadě válečných let s tolika změnami obyvatelstva ?..

*

Dostávám se konečně к české řeči a filologii a ve příčině j. z. musím s obdivem konstatovati, že náš první dialektolog Al. Vojtěch S e m b e r a pokusil se již také o kartografické znázornění poměrů.. Čtyři léta po svých Základech dialektologie čslov., tedy 1868 vydal (rovněž ve Vídni) „Mapu země moravské s částmi pohraničnými Slezska, Čech, Rakous i Uher" v měřítku 1:288.000. Vedíe hranice národnostní [česko-něm., pol.-něm. a česko-pol.) zakreslil tam zelenou čarou i rozhraní podřečí západního a východního, nářečí slovenská na Moravě a v přilehlém kraji severozáp. Uher. Tento pokus však zůstal u nás dlouho nepovšimnut, až teprve pro Národopisnou výstavu pražskou vypracoval dvě rozměrné mapy dialektolog prof. Vavř. Jos. Dušek; jedna znázorňuje celé území jazyka československého a hranice nářečí zakresleny jsou na^ ní přesně podle údajů Semberových, druhá jest „dialektická mapa Čech, kterou nakreslil dle svých studií" r. 1894, jak stojí tam poznamenáno. Na této mapě užil Dušek různých, v sebe přecházejících barevných odstínů, jimiž pokryl bez přesného ohraničení jednotlivé plochy země. Osady na ní nejsou označeny rovněž jako na prvé. Obě mapy chovají se nyní v archivu Národopisného muzea ve . stavu dosti porušeném a tiskem reprodukovány tuším nebyly. Viděl jsem také velkou rukopisnou mapu Moravy s rozhraničením podle Bartošovy Dialektologie na výstavě v Kroměříži r. 1908 (ze sbírek tamějšího gymnázia).

Jazykově zeměpisnou studií v pravém slova smyslu je u nás teprve drobný příspěvek prof. J. Polívky „Ke sporu českopolskému v Tě-šínsku", uveřejněný ve IV. roč. Slov. Přehledu (1902); ha přiložené „mapce pohraničního nářečí Iašského" zakreslil Polívka jednak dosavadní tři návrhy hranic (Semberův, Czornigův a Malinowského), jednak různým čárkováním odlišeny oblasti tří typicky „lašských" změn hláskoslovných na půdě moravské podle údajů Bartošových a Lorišových.

Ke zmíněnému již dílu „Slovanský svět" připojil prof. L. N i e-d e r 1 e „národopisnou mapu Slovanstva" (v měřítku 1: 3,700.000), na které barvami i čarami odlišil též území běloruské a maloruské a mimo to červenými křivkami ohraničil dvě oblasti lužicko-srbské, 5 hlavních nářečí českomoravských, 5 typů jazyka srbochrvatského a 3 oblasti bulharské — vesměs podle uvedených již pramenů a jen hrubě, jak při onom měřítku je přirozené.

Podobná česká práce, týkající se naší jazykové oblasti, vydána byla 1913 Společností národopisného musea českoslovanského v Praze; je to mapą zemí národa českoslovanského, jejíž měřítko neudáno(!) а па níž hranice národnostní zakreslil Dr. Ant. Boháč a dialektické Dr. Fr. Trávníček. Nemohu v tomto přehledu pominouti mlčením vážné nedostatky této jinak vítané mapy i po stránce etnografické: český koutek v Kladsku téměř zdvojnásoben, mizící ostrůvek stříbrský umístěn naprosto nesprávně na druhý břeh Mže a hlavně opomenuto vůbec území Moravců na Ratibořsku. Národopisné poměry uherských