Slováků znázorněny tu podle známých map Niederlových, ale nehleděno k jeho dodatkům ve Věstníku Národopisného musea roč. ii. (1907) a ták zmenšeno asi neprávem území polské ve stolici oravské a spišské, v horní trenčanské pak Poláci vůbec nezakresleni! Co se pak týče hranic dialektických, jest vůbec litovati, že jejich autor nepodal o nich tiskem doprovod a vědecká odůvodnění. Na Moravě shodují se jeho křivky s údaji Bartošovými, ale v Cechách nikoli se Semberovými ani s Duškovými na zmíněné jeho mapě! Hranice nářečí východočeského i podřečí podkrkonošského jsou většinou nesprávné, jak jest patrno z mapy izofonicko-dialektické, přiložené к poslednímu, mému to vlastnímu pokusu v oboru j. z-u. Tento „exkurs z j. z-u" jest obsažen na str. 19—26 mé studie „Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky v ve slovanštině (Rozprava iii. tř. Č. akademie č. 42, Praha 1916). Metodou dotazníkovou, zkontrolovanou částečně osobními cestami1), zjistil jsem krajní mez výslovnosti (ú) za psané „v", kterážto změna je typickou vlastností nářečí severovýchodních Cech. Pro srovnání zakreslil jsem na mapku i hranice tohoto nářečí podle Sembery, Trávníčka a Bartoše. Zřetelně je tím prokázáno ustupování mluvě středočeské a moravské, v jejímž nově nabytém pásmu (přechodním) jsou ještě ostrovy původního stavu. Též nápadná jest shoda někdejší čáry dialektické s přirozenými hranicemi řek a hor a zajímavé jsou poruchy, způsobené německou kolonizací a jinou výměnou obyvatelstva na některých místech, kde tedy není kontinuity vývojové. Na možnou souvislost tohoto území se sídlem prvotního kmene Charvátů, jemuž nasvědčují i tamější předhistorická pole popelnicová, odlišná od sousedních pohřebišť, upozorňuje nejnověji prof. J. Matiegka ve spisku „Vznik a počátky národa československého" (Za vzděláním sv. 100, str. 32—33). Věc ta by vynikla ještě jasněji, kdyby byl použil mých oprav dialektické linie Tráv-níčkovy! Jak je tedy viděti, styčná oblast j. z-u s jinými naukami jest značná a problémů, jím snáze řešitelných, dosti!

Zbývá mně dodati, že po usilovném pěstování „dialektologické geografie" u nás volal již r. 1910 Fr. Pospíšil (v recenzi Kašíkova Popisu a rozboru nářečí středobečevského, uveřejněné v Časopise Matice moravské.) Pozvedám zde dnes, jako původce zmíněné ukázky j. z-u, svého hlasu za stejným účelem, protože v tomto oboru, jako vlastně pro celou dialektologii, platí: „Periculum in mora!" Jest opravdu již svrchovaný čas, aby se začalo soustavně pracovati na tomto poli, pro nás novém či zanedbaném. Popud a hlavně hmotnou podporu к této práci, jejímž cílem by byl jazykovedný atlas Čech, Moravy, Slezska i Slovenska, možno snad očekávati jak od Společnosti národopisného musea, po případě od České společnosti zeměvědné, tak od České akademie. Český seminář univerzity pražské i nových vysokých škol našich nechť si učiní mapování takové svou první úlohou, která jest nejaktuálnější na Slovensku, kde přímé a důkladnější práce dialektologické česká věda teprve zahajuje.