zornost badatelů ku předmětu, „který, jak se podobá, u nás posud leží ladem."

Na tomto nezpracovaném poli usilovně počal pracovati Sobotka sám. V Květech již r. 1869 z lidového podání shledal doklady „Kterak dívky zpytují svůj osud", r. 1870 (tamt.) pojednal „O věnci". Naznačiv krátce význam slavností, při nichž dívky zdobí se věnci, zavěšují je na stromech (kupało, noc rusalek, zavěšování věnců v lese ve čtvrtek před letnicemi), vykládá o věncích svatebních a všude připojuje úryvky písní. Již v této první stati jsou patrny význačné rysy Sobotkových prací pozdějších: nejsou to vědecké studie v přesném slova smyslu, poněvadž autor, přizpůsobuje se rázu časopisů, v nichž tiskl, podával spíše zábavně poučné feuilletony a proto vynechával citáty, neuváděl sbírek, z nichž čerpal, omezuje i výklady naukové. Radí doklady prostě vedle sebe, ale nehledá společných rysů základních, nepokoušeje se zjistiti typické znaky jednotlivých symbolů. Jsou tosnůšky materiálu, avšak hojné výňatky z písní a jiných druhů lidového podání dokazovaly, že svůj úkol pojal široce a že se snažil aspoň vyčerpati látku. Takového rázu jsou „Ukázky ze symboliky slovanské" v Květech (1870, 1871) shrnující symbolický význam nejoblíbenějších květin (růže, routy, rozmaríny, chmele, barvínku, jetele a j.). Stati v Lumíru „Slovo a báj" (1873) a „Vybásnené a vybájené příčiny" (tamt.) popularisují názory M. Mullera a Ed. Tylora, kdežto rozprava „Perun na nebi a praotec Přemysl na zemi" (tamt.) zakládá se ną teorii Or. Millera, že Ilja Muromec, Marko Kraljevié a Přemysl oráč jsou personifikace boha hromu a blesku. Drobnými monografiemi a úvahami všeobecnými (srovn. Česká Včela 1876: Barvínek a rozmarina, svatba a smrt; Koleda 1877: O úctě Slovanů ke stromům; Koleda 1879: O významu rostlin v poesii slovanské) Sobotka budoval rozsáhlé dílo soustavné, „Rostlinstvo v národním podání slovanském" (Novočeská bibliotéka č. XXII. r. 1879), které příznivě svědčí o vytrvalém úsilí autorově. Srovnávací materiál neomezuje se jen na oblasti slovanské, naopak, autor vydatně těží též ze sbírek německých, užil bohaté literatury mytologické, přesně cituje, slovem, podstatně prohloubil svá studia a snaží se postupovati metodou vědeckou. Uvedl jsem již, že starší ukázky roztroušené po časopisech nedostatky metodické zase nahrazovaly hodnotou propagační. Přečetné výňatky z písní, ano i celé teksty, hojná říkadla a přísloví, jež autor jednak otiskoval v jazycích původních, jednak (řidčeji) v přiléhavých překladech, šířily znalost ryzí, opravdu lidové písně, čtenáři přivykali ostatním jazykům slovanským a tak se utužovala skutečná vzájemnost. Vedle srbských a ruských Sobotka nejčastěji uvádí písně ukrajinské. Souvisí to poněkud i s vývojem jeho studií, poněvadž známá disertace N. Kostomarova — spolu s jinými díly obdobnými — povzbudila jej ke studiu symboliky (srovn. předmluvu ke spisu Rostlinstvo atd.), jistě však působila také estetická hodnota a starobylost této poesie.

V pozdějších letech P. Sobotka obracel se k jiným oborům lidového podání. Ve Světozoru, jejž redigoval v letech 1879—1884, otiskl stati „Dotýkací praktika" (1879) a „Uhranutí a uřknutí" (1883), vedle toho studoval „Ptactvo v národní poesii slovanské" (1880, 1881, 1886; srv. článek „Cermáček" v roč. 1884), atd. Knižně vyšly „Výklady prosto-