ných výsledků. Naši romantikové zaujatí svůdnými analogiemi indickými, neprojevili mnoho smyslu pro soustavnější zkoumání otázek nejbližších a studujíce— ovšem jen povrchně — božstva staré Indie zapomínali na báje-sloví slovanské. Lze říci, že u nás teprve práce Hanušovy a Erbenovy zahajují nové období, které navázalo na starší práce Dobrovského a Šafaříkovy aspoň metodicky, třebaže teoretické předpoklady byly namnoze odlišné.

Od r. 1842, kdy ve spise „Die Wissenschaft des slavischen Mythus" pokusil se dokázati úzkou souvislost mytů slovanských a litev-ských s indickými a perskými, Jos. Ign. Hanuš podstatně prohloubil, ano změnil své názory. Žák idealistických filosofů pokantovských i v mytologii podléhal spekulativnímu sklonu svého ducha, ale bedlivě sledoval rozvoj mytologického badání v Německu a díla Grimmova, Kuhnova, Schwarzova a j. pronikavě působila na vůdčí zásady i metodický postup jeho prací. V letech padesátých srovnávací mytologie směru Kuhnova opírající se značnou měrou o etymologický rozbor, slavila první vítězství a zdálo se, že mladá nauka, která ke svým 'dalekosáhlým závěrům dospívala zdánlivě bezpečnou cestou přísné analyse jazykovedné, je především povolána vnésti světlo do záhad bájeslovných. Jako mnozí mytologové také Hanuš prvotní obsah téměř všech mytů nalézal v úkazech atmosférických a blesk, hrom, oblak i dešť byly mu nej důležitějšími podněty bájivé fantasie prvotních národů indoevropských. Stoje důsledně na stanovisku srovnávacím Hanuš v přečetných statích (srovn. Niederle op. c.) pokoušel se určitti osnovné základy mytu slovanského, avšak jeho konstrukce, vyumelkovane a často násilné, dávno pozbyly významu. Přes to nelze mu upříti zásluhy, že zdůrazňoval nutnost vědeckého studia lidového podání, tak zejména v programním článku „O metho-dickém výkladu pověstí slovanských vůbec a o výkladu pověsti »Tri zlaté vlasy Děda Vševěda« zvlášť" (Rozpravy Spol. nauk, řada V. sv. XII. 1862). Vytýkaje Erbenovi, že si vytvořil „příliš ztuhlý dogmatický katechismus bájeslovný" 1) Hanuš nechápal, že zasahuje vlastní práci, neboť tvrdil-li Erben, že pohádka o třech zlatých vlasech „vztahuje se "jakož větší díl mytologických pohádek slovanských к zimnímu slunovratu", 2) kritik sám nalézal v ní symbol osvobozující jarní bouře. 3)

Naproti tomu však některé metodologické poznámky jsou správné a podnes platné. Pokládá za chybu, že Erben 8 variantů své pohádky sloučil v tekst jediný, neboť prý „badateli bájeslovnému hodily by se lépe různé, třebas jen kusé varianty, jelikož v důsledně provedeném celku mnohá barva se trácí (sic), jež lpěla na variantech" (uv. m. str. 26). Jinde zase (uv. m. str. 11) právem odmítá domněnku Erbenovu o slovanském původu pohádky a z variantů germánských a j. dokazuje její původ indoevropský.4)