„Wissenschaft des slavischen Mythus" nestál jsem, jakby bylo slušelo, na půdě zkušebně, odkud se i sběhnouti musilo, že jsem se tenkráte žádaného nemohl doskoumati (!) konce". (Předmluva str. V.) Přes to prý mnoho získal, přesvědčil se totiž, že zkoumání mytologické jen tehdy vede к cíli, opírá-li se o srovnávací jazykozpyt a bohatou zásobu dokladů národopisných: „Jenom na zevrubné života národného známosti založiti lze jest budoucnou (!) vědu bájeslovnou co na pevném základě zkušebném" (ibit. str. V.).

Kalendář vědecky komentuje výroční obřady celého roku od vánoc až zase do konce prosince na základě obsáhlé látky národopisné a přečetných studií.1) Hanuš, jako všichni stoupenci srovnávací mytologie v každém zvyku, hře, popěvku, pořekadle atd. tuší ohlas pradávné báje, všude se pokouší. rozmanité obřady sloučiti v jednotnou soustavu, při čemž ovšem přečasto zabíhá do krajnosti. Dnes je patrno, že sám teoretický základ jeho spisu byl chybný, neboť není možno a priori všechny svátky křesťanské stotožňovati se slavnostmi kultu pohanského. Doznejme však, že spis přece jen znamenal pokrok proti badání staršímu, zejména proto, že Hanuš se snaží zůstati na půdě vědecké 2) a přihlíží též к dokladům německým, na něž naši badatelé často zapomínali.'') Základy, na nichž budoval, nejlépe poznáváme z obsáhlého výčtu užité literatury. Vidíme z něho, že slavistická erudice Hanušova nedostihovala jeho sčetlosti v oboru literatury německé. Je ku podivu, že poměrně málo užil podání ukrajinského. Popis některých obyčejů vánočních (str. 13, 15), zprávy o huculském Diďkovi (str. 52), o svěcení vody, dvě koledy „rúsinsko-karpatské" (55), kratičké zmínky o haličskoruských „hajiłkach" (128), o svátku sv. Jiří (139—140), poznámky o rusalkách (168, 169), o pálení ohně svatojanského (186), o svátku Borisa a Gieba (205) — takový je ukrajinský materiál zpracovaný v kalendáři.

Hanuš žil ve Lvově, ale jen na dvou místech dovolává se vlastní zkušenosti (str. 129, 186), jinak omezil se jen na několik pramenů českých.4) V soupise užité literatury, uvádí stati Zapovy „O duševním a básnickém životě lidu polského" (CCM 1840) a „Připomínky ze Lvova" (ČČM 1845), články Vahylevyčovy (ČČM „1838, 1841), Dunderovy (Koleda), Šafaříkovu studii o Rusalkách (CČM 1833) a práce Erbenovy. Z cizích děl zná toliko sbírky písní Pauliho, W. z Oleska (jeho sbírku neprávem příliš vychvaluje) a Izopolského rozpravu „Badania podań ludu" (Athenaeum 1843 IL), ačkoliv sbírky Maksimovičovy, sborníky Wójcického, Golebiowského, národopisné materialie v publikacích haličskoruských (ВЬнок Iv. Holovačkého a j.), práce Kulisový, Kostomarovovy a j. byly by poskytly dokladů mnohem více. Avšak ani