české literatury nevyčerpal: nezná článku K. Věneckého (Stefana) „Něco z demonologie Malorusů" (Lumír 1855 str. 918), který o vidmách, vovkulacích a j. báječných bytostech přinesl zajímavé zprávy. V bibliografii připojené ke Kalendáři, v níž Hanuš téměř každé dílo stručně ocenil, stati V. Dundera nazval „dobrým jednoduchým obrazem" — patrně proto, že Dunder vyhnul se kombinacím mytologickým, zůstávaje na stanovisku prostě popisném. Stejně vede si také Stefan; omezil se jen na reprodukci lidového materiálu a proto jeho stať liší se — ve svůj prospěch — od soudobých článků o demonologii (hlavně v literatuře polské).

R. 1864 Jan Gebauer rozpravou „Srovnávací mythologie" (Beseda II. 218 nsl.) poučoval širší kruhy čtenářstva o významu nové vědy. Tehdy stál úplně na stanovisku Ad. Kuhna, jehož slavná kniha „Die Herabholung des Feuers" byla mu vzorem přesného, jedině úspěšného postupu. Reviduje starší literaturu českou, Gebauer shledává, že v oboru mytologie „historické", která jen sbírá a doplňuje látku, máme četná díla ceny trvalé, neboť zejména ve sbírkách písní, báchorek a pověstí zachovalo se dosti stop starých mytů. Avšak čím více látky, tím obtížnější úkoly vyrůstají mytologii „analytické", která z tohoto staviva chce budovati, která v lidovém podání pod básnickým obalem hledá mytické jádro. V tom směru věda česká nevytvořila dosud díla souborného; máme jen několik pokusů Hanušových a pak práce Erbenovy, jejichž ráz mladý kritik charakterisuje krásnými slovy Grimmovýrni: „Die Volks-sage will aber mit keuscher hand gelesen und gebrochen sein; wer sie hart angreift, dem wird sie die blätter krümmen, und ihren eigensten Duft vorenthalten." (Deutsche Mythologie, úvod.)

Gebauer pěkně vystihl ušlechtilý rys Erbenových studií mytologických. Pravda, jejich teoretická konstrukce zastarala, jejich závěry pozbyly důkaznosti, ale ještě dnešní čtenář chápe jejich půvab; hluboký umělec, posvěcený básník nahlédl do skrytých tůní lidového podání a hledal v nich odlesk věčných symbolů přírodního dějství. Třeba jen srovnati jeho rozbory, poseté květy jemných postřehů estetických, jeho jazyk, rázovitý a ryzí, prosycený kořennou vůní lidové pohádky s topornym, suchým slohem Hanušovým,1) s těžkou výzbrojí jeho spekulativní analyse — poznáme, že vedle svých ruských mistrů Afanasjeva a Buslajeva především Erben je dědicem básnického ducha Grimmova, jeho interpretačního umění a vzácné schopnosti kombinační.2)