pisech ústředních, ale i po sbornících a publikacích krajinských, které širším kruhům bývají málo známy. Proto nezbytně potřebujeme prací souborných, podávajících celkový přehled i příslušnou literaturu. Velmi zdařilý pokus o úhrnné zpracování obsáhlého materiálu učinil p. A. Žalud v této knize. Rozvrhl látku ve čtyři kapitoly: 1. obyvatelstvo, 2. byt lidu českého, 3. lidové kroje, 4. zvyky, obyčeje a slavnosti českého lidu, v závěru pak připojil seznam nejdůležitějších pramenů a pomůcek literárních. Již pouhý výčet kapitol, tuším, ukazuje, že autor svůj úkol pojal velmi široce, pročteme-li však knihu, přesvědčíme se, že také přistoupil ku práci po bedlivém studiu vybudovav svou knihu na bezpečných základech vědeckých..

Kapitola první podává dějinné, hospodářské i společenské předpoklady selského života zdůrazňujíc převážně zemědělský charakter naší země i význam, který připadl stavu selskému v dějinách našeho obrození. Vítám zejména tuto kapitolu, poněvadž rozptýlí nejeden předsudek právě v kruzích čtenářů méně poučených. V populárních knížkách o zvykosloví a pod. velmi často se líčí život na vsi ve stol. 18. jako barvitá idyla patriarchální prostoty a starosvetske srdečnosti, ale zapomíná se na stinné stránky onoho období. Aug. Žalud opíraje se o práce našich agrárních dějepisců vybírá přesvědčivé doklady, aby ukázal neutěšený stav selského lidu, na nějž hlavně povinnost robotní doléhala těžce. Na vesnici žilo se nuzně, nebylo zásob, nedostatečné prostředky dopravní znemožňovaly hojnější dovoz a proto špatná žeň obyčejně znamenala hlad a po případě i epidemické nemoci. Časté bouře selské, které někdy svým rozsahem přesahovaly pouhé nepokoje místní, svědčily o neudržitelných poměrech hospodářských. K tomu družil se tuhý útlak náboženský. Katolická protireformace, vedená hlavně jesuity, zmechani-sovala život náboženský. Misionáři berouce lidu bible i staré postily dávali mu pouhé snůšky alegorií nebo legendy plné křiklavého zázrač-nictví a fantastických muk. Takto náboženství podporovalo pověrčivost lidu, v jehož názorech i v ústním podání prastaré představy antropo-morfické splývají s postavami, o nichž slýchal s kazatelen. Avšak právě tato duševní i hospodářská zaostalost jakož i setrvačnost udržovala lid v úzkém okruhu zájmovém a ták nepřímo zachovávala podstatné rysy zděděné kultury. Žaludovo vypravování klidné, dokumentární, působí velmi přesvědčivě, neboť autor, uváděje — kde bylo třeba — hojné doklady číselné, všude zůstává na půdě vědecké.

Ucelený obraz hospodářských i sociálních poměrů na vsi tvoří vhodné pozadí výkladům o hmotné kultuře lidové, jimž jsou věnovány kapitoly 2.—3. V čele kap. 2. autor položil výstižné poznámky o rázu osad českých a o sociálním rozvrstvení lidu selského. Oddíl o lidovém domě bedlivě shrnuje vědecké výsledky znamenité knihy Niederlovy (Slovanské starožitnosti. Oddíl kulturní. Sv. 2. 1913.) připojuje poučení o různých druzích lidových staveb, vyobrazení rázovitých dřevěných kostelíků, selských statků a pod. Také ostatní části této kapitoly, v nichž autor pojednal o místnostech obytných, o budovách hospodářských, jakož i o vnitřním zařízení selského domu, o lidovém umění (nábytek, nádobí cínové, keramika, sklo, obrazy na skle atd.) každý přečte se zájmem, poněvadž jsou psány spolehlivým znatelem, který svou rozsáhlou