poesie v jihozápadních zemích slovanských a její nositele - pěvce lidové, hlouběji než se dělo dosud. Namnoze mohl se ovšem dovolávati svých předchůdců, zvláště vydavatele moslemských písní, L. Marjanoviée a j.

Velmi správně dovozoval některé hlavní myšlenky: epická píseň náleží к feudálním přežitkům středověku, i uvedl několik důvodných příkladu, jak až do našich dnů epická poesie žila a pěstovala se na dvorcích velmožů a šlechty bosensko-hercegovské. Dále ukázal M. Můrko na základě vlastních pozorování přesvědčivě, že pěvci pokaždé nově tvoří své písně, zkracují aneb prodlužují je a všelijak je mění podle poslucháčstva svého, zvláště podle chuti neb příkazu svého příznivce. Ba ani týž pěvec nereprodukuje třeba jen malý zlomek písně týmž způsobem. A tak Můrko ukázal, že všecky srbskochorvatské písně epické' byly v tom znění, jak jsou nám nyní z tisku známy, jen jednou zazpívány To jest vývod pro oblíbené pokusy o textovou kritiku písní dalekosáhlý.

Pro nynější život epické poesie jest dôležito, že jsou známy pouze písně opěvující novější místní události a pravé epické písně z cyklu Kosovského nejsou známy, než poznávají se pouze z tištěných sbírek. Než také u jiných epických písní ukazuje Můrko literární prameny, jak ze staré knihy Kačiéovy, tak z nových skládání o pohraničních bojích hercegovských a černohorských a j. A tak vyslovil větu, že epická píseň jest právě tam, kde nejvíce kvete, hlavně literárního původu. Ukazuje na vliv kněžstva pravoslavného i katolického, kněží podnes ještě zpívají večer u svých farníků ke guslím. Pozoruhodná jest poznámka, že školáci si dokonce silné svazky národních písní vydané Maticí chrvat-skou nosí do školy a tajně je pod lavicí čítají.

Posléze dotýká se Můrko problémj, kterak vznikají ještě podnes epické písně. Shledává, že aspoň všichni lepší pěvci jsou improvisatoři. Zřídka opěvuje rek sám svoje činy, někdy má několik účastníků podíl na redakci písně. Obyčejně nalézají rekové své pěvce v nejbližším okolí. Předpokladem každé písně jest vždy jistá událost. Přihlíží se; aby se věcně, pravdivě vypisovala. Rozšířeno jest mínění, že nemá ceny píseň, neobsa-huje-li pravdy. A pěvec jest od posluchačů opravován, nesrovnává-li se jeho líčení s jich vzpomínkami. Závažná jest poznámka, že patrně opěvuji zpravidla jen menší boje, obyčejný muž není s to přehlédnouti větší bitvu v celém rozsahu a líčiti její vývoj.

A tak dospívá Můrko к vývodu, že epické písně mají historický podklad, nevznik-ly-li kontaminací aneb nebyly-li nověji složeny. Kulturně-historicky jsou více méně všecky písně pravdivé a mohou býti považovány za prameny kulturně-historické. Ne zcela právem byly tudíž epické písně odsunuty stranou od kritického dějezpytu.

@-------------------

V novém ruském měsíčníku „Sovremennyja Zapiski" (Paříž I, str. 36—48) vytiskla SofjaFedorčenko, milosrdná sestra, řadu pohádek, které zapsala mezi vojáky na cestách, ve vagonech, v nemocnicích a j. namnoze vyslechla úkradkem. Sebrala ohromný materiál, též písní kromě pohádek, anekdot a j. Bohužel nezaznamenala pramene svého, aspoň ve vytištěné ukázce není zapsán. Jsou to kratičké a drobné povídky rázu legendárního, hlavně bájky jako : poustevník a čert — první šel zkoušet peklo, druhý poustevnu a mnich našel zalíbení v pekle. Čert šel na svět hledat příbuzných a leda sedlák uznal v čertu syna pro jeho peníze. Sedlák pověsil se pro svou zlou ženu, přišel do pekla a čert se nad ním slitoval, pokryl kožichem a potom vyvedl. Dělník nevěřil ani v boha ani v čerta, ale když měl umírati, chtěl se dáti na pokání, ale umřel. Vrána chtěla by sloužiti místo slepice. Kohout zamiluje se do husy a zapomíná kohrhati. Svině chtěla by se léčiti proti přílišnému tloustnutí a j. Měsíc vyšel za dne na nebe. Obsahem svým jsou to povídky zcela nové, aspoň neznám paralel ze známých sbírek. Nejvíce se zamlouvá jejich forma, zhusta rýmovaná prosa, aneb jakási aliterace, v níž si lidoví vypravovatelé ruští velice libovali, jak to ukazují drobné povídky ve sborníku Afanas-jevově a j.

@-----------------------

J. S. Baar vytiskl v časopise „Pramen" v čísle 11—12 str. 487—494 pohádku vo modrým ptáčku, kterou vypravovala Alžběta Knopfová z Dílů. Jest to prazvláštní směsice látky o pastorce a kruté maceše s látkou z okruhu „Amor a Psyche". Pastorce jest při pastvě nápomocen modrý ptáček a potom navštěvuje ještě pastorku, když ji macecha zavřela do slepičí posady. Naposled prodral se к dívce trním a šípkovím, které