Oslabena v hlavním motivu je také verse pomořanská. Pastýř hlídá na poli; tu povstane vichřice, ze které к němu přijde okraj síta. Když jej uchopil, v mžiku stojí před ním dívka a naříká: „Min Seven-rand, min Sevenrand! Wo röpt mine Moder in Engelland!" Podá jí okraj a ihned děvče zmizí. Haas, Pommersche č. 32 s. 17.

Muž cestou vidí rychle ku předu se otáčející kolo. Strčí hůl do středu a dá je na rameno. Slyší ženský hlas: „Lat mi loopen entlang de Wieden! Ick möt nah Boltenhagen un minen Leewsten moarrieden!" Postaví kolo, vytáhe hůl, kolo zmizí. Haas, P. S. č. 35 s. 18.

Ještě temnější jsou motivy v otřelé versi holštýnské. Müllenhoff, Schleswigholstein s. 244, 333, jež vyškytá se také na Rujáně, Z. f. d. Myth. II. 141 (=Mannh. Germ. Myth. 345): Děvče hlídalo dobytek, mořeno každou noc. Chtěla se zmocniti mory, ale chytila jen okraj síta, pomocí bratrovou. Bratr prostrčil jím ruku. Začalo se otáčeti a chtělo se odtrhnouti. Hlas: „Och säwenrand, och säwenrand, wannér kämt wí nach Engelland?" Ulekán pustil, síto odplavalo.

(Také skořápky od vajec slouží jako čluny, srov. Mannhardt Germ. Myth. 346.)

Oldenburska verse, Strackerj. I. 381 e, zdůrazňuje vlastní povahu walridesky, mory, již předcházející verse oldenburska už stíraly. Jeden z dvou dělníků v Holandsku mořen. Druhý našel u břehu nůžky a síto. Nůžky vzal к sobě. Do síta skočila žena a zmizela. Své ženě doma vyprávěl a dal nůžky. Ty poznala jako svůj majetek sousedka a tak se prozradila jako walrideske.

Stejnou osnovu setřelých však motivů má verse G. D. S. 130 č. 80: alpa vidí pastýři jak vstoupí se svým veslem do člunu a přeplaví se. Jde za svým, vrací se. Jedné noci mu schovali loďku. Běduje a hrozí, až mu loďku vydají.

S rysy konkrétními vyškytá se tato pověst v Oldenbursku, Strac-kerjan I. 382 g. Kormidelník jezdí v noci s větrem o závod, o půlnoci 2akotví a vzdálí se z lodi. Lodník na lodi skrytý vše pozoruje; uřízl několik rákosů na břehu. Zpět toutéž rychlostí, loď narazila v jízdě vzduchem na kostelní věž. Ráno uříznutými rákosy (spanisches Rohr) usvědčil kormidelníka.

V polské tradici je něco podobného, ač ne shodného. Zmora (koga) je panna velmi sličná, chodí v kožichu a jezdí na kolečku. Kdyby jí je někdo vzal, dala by mu pytel peněz za vrácení. Mat. antr. VII. 13. č. 65. Osnována je tato pověra v Mat. antr. VII. 13. č. 66: Jednou šla zmora do jednoho domu; náhodou viděl muž, kde ona to kolečko položila. Když koga vešla do domu sebral je a schoval. Přišla ho prosit aby ji vzal do služby. Slíbila, že bude sloužit zadarmo, a tedy ji přijal. Za rok vyhledala své kolečko a utekla. Tedy aspoň slabý odraz osnovy německé, upravený ovšem poměry vnitrozemskými.

Odchyluje se značně, ale přece sem patří verse o kováři a zmoře, již v Biskupicích (Poznaň) vypravují. Kovář pracuje dlouho do noci. Před stavením jeho se zvrátí kolo; dívčina, která na něm sedí, prosí aby kolo postavil. Ulekl se. Zadržela jej pohrůžkou, že jest zmora a že. ještě dnes musí býti u chlapce; že ji i kováře potká neštěstí, nepo"