nepohnula. Nechal ji tam. Procházel se. Najednou přiběhne ona к němu jakoby nic. Tož věděl, že je mora, a nechtěl s ní nic míti.

Motivy jsou oslabeny ve versi zapsané od Vlasty Wollmanové, učitelky, na H. Bečvě (od M. Skalíkové). „Teď už, věřte, ani těch měchur není. Ale spěš, to sa moc pravilo, však o Bártčeně, ešče je živa, tam za kopečkem. Tož jeden, co tak chodíval na zálety, raz sa tak dostál. Přišel к ní, к té Bártčeně, ona má také husté obočí, srostené. A přišel už po půlnoci, a tu vidí, ona na lůžku mrtvá. A tož ani к ní neide a sedí. A tu najednúc sa začne hybaf a řeci, že spala. Ale to on už věďal, že to pravda, že ona měchura".

Rožnovské je blízká německá ze Slezska (Reichenbach), Kühnau 112 č. 1467. Nevěsta a ženich seděli spolu do noci v zahradě. Úderem dvanácté hodiny, opřela se dívka znavena o lenoch, usnula. Bílá myška běží pryč. V jednu hodinu vklouzla zase do úst. Zhrozil se; rozchod.

Jiná slezská, Kühnau s. 127 č. 1498, zapomíná poslední motiv: služka vrací se domů z bálu ve tři čtvrti na dvanáct. Úderem půlnoci opře se o strom a je ztrnulá. Voják ji donese domů к matce, která vysvětlí, že často upadá do toho stavu. Za hodinu nabyla vědomí.

Stejný motiv konečný a zároveň základní, rozchod s milou, má několik pověstí, jež к němu docházejí jinak: milá moří milého.

Verse frenštatská (rukopisný zápis P. J. Strahála podle vypravování p. J. Strahala): milá přichází v podobě páry na tovaryše v Místku, houstla a nabyla podoby galánky jeho. Ta pára se к němu, blížila, na něho spadla. Když vytáhl ruku zpod pokrývky, zmizelo to. Druhou noc cítil na sobě takovou tíhu, že ani vydechnouti nemohl. Drapl to za pačesy. Utekla. Na druhý den drapl za pačesy a držel pořádně; uhodil jí o kysnu, která stála vedle postele. Po ráně poznal, že je morou jeho milá, poněvadž měla na hlavě šatku. „Ale když jsem věděl, že moja galucha je morou, tož jsem si ju nevzal."

V šamotulské versi, Lud. XV. 39, milovala pekařova dcerka, mora, (v podobě kočky) pekařského. Poznal v kočce svou milou. Prosila, aby o té události nikomu neříkal, slíbila, že ho nebude mořiti, prosila o zachování dávné к ní lásky, ale marně. Nechal ji a roznesl to o ní.

Verse z Bergu, Schell 51 č. 80, vypravuje o selském synku, který si namlouval tlustou „Micketring". Bylo v čase válek za osvobození. Na stráži ve stodole usínal, slyšel šumění, pak byl dušen na hrdle. Soused ptal se ho, proč tak chrčí. Osvobozen. Stařec mu pak naznačil, že ho tlustá milá moří. Příští neděli navštívil milou a zapověděl si takové návštěvy. Se smíchem mu řekla, že když on к ní nejde, že ona musí к němu přijití. Rozchod.

V jiné bergské, Schell 215 č. 180, je úplné přeskupení motivů: milý moří umírající milou. Ta mu konečně vrátí všecky památky, a on také jí na prosby její sestry. Pak moření přestane.

Stejný motiv konečný, ale jiný motiv ústřední, totiž tlačení dřeva, má verse krkonošská. Hoch obyčejně nocoval v domě své dívky. O půlnoci vždy mizel. Při jedné návštěvě dopaden. Doznal, že jest mu tlačiti břízu, ta nesmí býti poražena. Rozchod milenců. Kühnau 145 č. 1533.