bručel. Na třetí noc dali za veřeje mateřídoušky „a ještě čehosi", už nemohl do jizby, ale bručel za dveřmi, že ho tam nechtějí pustit. Podle jiné polenské pověsti přišel к hospodáři o dračkách „neboščík otec celej žížňavej" a podával mu ruku. Hospodář dal si kožich na ruku. Když. se vzpamatoval, ukázal drhačkám, že má na kožichu vypálenou ruku otcovu, Hošek II. 122 č. 52,

Hmotné toto pojetí stupňuje se к bizarnosti v povídkách o mrtvých, kteří dívají se na svůj vlastní pohřeb. Starožitná je pověst o čarodějníku Kunzovi v městečku Bennisch v XVI. stol., který budil zemřelé děti slovy „Topp anôch" (tappe nach), Kühnau I. 190 č. 186. Když zemřel a mrtvola jeho byla nesena kol masných krámů, seděl tam a ptal se, koho pochovávají, a tvrdil, že je ještě živ. V rakvi našli pak kamení. Variant z pozdější doby má Vernaleken, Mythen u. Bräuche, 50: objevil se při svém pohřbu na pověstném svém trojnohém koni a zmizel v studni, upozorniv je na kamení v rakvi. Podobně přihlíží vlastnímu pohřbu muž, který byl ve spolku s ďáblem, Kühnau I. 109 č. 120. Podle pověsti z Teplivody, kr. Münsterberg, dívá se nebožtík na svůj pohřební průvod s kostelní věže, Kühnau 1. 22 č. 16. Zemřelý domkář v Riegersdorfu seděl na hřbitovní zdi a smál se, když chtěl kněz vysvětiti jeho hrob, znepokojoval vesnici, musil býti vykopán, až byl spálen a nadto katem zaklet, Klapper Mitteil. d. schles. G. f. V. XI. 89. V pověsti z kraje Strehlen dívala se baronka z okna, když se vracel pohřební průvod s jejího pohřbu a ptala se, odkud přicházejí, Kühnau I. 115 č. 127. Lakotná paní ptá se na svém pohřbu, komu zpívají, straší pak ve stáji, dohlížejíc, nedává-li se dobytku příliš krmiva, Kühnau I. 116 č. 128. Oslabený motiv je v pověsti severočeské, Kühnau I. 36 č. 25: zemřelý hostinský, bohatý dareba, seděl už za pecí s kusem chleba, když se truchlící vrátil s jeho pohřbu. (Navázán pak nevhodně motiv „Totentanz".) Podobá se pověst ze Staré Turé, SI. Pohl'. XIX. 372. Zemřelý Tomáš Eviních sedl si před pohřebními hosty a „začopkal tri rázi rukámi a hlavu si pokrúcil též tri rázi". Zena se nebála. „Když bude ona scet, aj na zem zéjde." Než položen do truhly, ustřihla mu vlasy, aby se brzy vdala. Než přišli ke hřbitovu, už seděl za stolem a chodil každý den o půlnoci.

b) Revenant pykající. Pověsti tyto jsou nejčetnější. Lid vid£ na místech neštěstí, vražd, sebevražd atd. bludné duše, odpykávající si tak trest. Spáchané zlo nedopřává pokoje vinníkům. Ve smyslu názoru křesťanského o trestu vracejí se ze záhrobí, aby odpykaly svou vinu.

Duše pobývají v příbytcích podle pověry německé; často zdržují se přede dveřmi domovními, proto se nesmí voda spěšně vylévati, jinak, je pokropí (V. Prusy). Jsou pod domovním prahem: vstoupí-li kdo do nového domu, nesmí vstoupiti na práh, poněvadž to činí bolest pykajícím duším, které jsou pod ním (H. Franky) nebo jsou za dveřmi. Na. to naráží žebrácká píseň hesenská. Sr. Wuttke 471 § 750. Vrzá-li brána do stodoly v Cechách, musí se namazati, neboť duše tam pyká, Groh-mann 198. Podle pověstí z okolí Lvova syčení vody i zvuky ze samovaru jsou hlasy pokutující duše v pekle, Wisła X. 138. Nejednou bylo-slyšeti při přikládání dřeva na oheň, jak něco strašně hvízdlo. Stane-li