se to, má se ihned říci: „chval každý duch Hospodina, jsi-li dobrý duch, jdi do nebe, jsi-li zlý, jdi do pekla". Arch. Jag. V. 654.

Ale nejvíce pykají duše mimo příbytek lidí. Už Kosmas připomíná v Cechách dny letničné, na křižovatkách a rozcestích, jež prý ještě za jeho pamětí provozovali vesničané kv upokojení duší zemřelých (quasi ob animarum pausationem), sr. Č. С. M. 1863 s. 5, rovněž Niederle Život II. 1. 34. Také ve Velkopolsce koluje mnoho povídek o strašidlech pokutujících nejen po domech, zámcích i sídlech lidí žijících, ale i v rozvalinách, na hřbitovech a pustých místech, Lud XV. 47. č. 2. Duše nebožtíků ukazují se hlavně tehdy, když se má státi neštěstí, tamtéž. Podle polské víry pokutují duše pod kameny, v jeskyních, studnách, v kolejích drah, na křižovatkách, pod mosty, pod prahy domů, na štítech chalup, někdy i na stromech a pod jejich kořeny. Uslyší-li někdo jda lesem, že některý strom skřípe, jest povinen pomod-liti se otčenáš za duši tam pykající, neboť prosí tak o pomoc, Zbiór wiad. IX. 34 č. 30, pod. Jag. Arch. V. 654. Podobná je víra běloruská, Federowski I. 54. č. 163. Duše pokutující chodí po světě v těle i bez těla. Mají od Boha stanoveny hodiny i cesty. Čekají na otázku: „Pobožná dušičko, čeho potřebuješ?" Nato oznámí (obyčejně dáti dar chudým, na mši). Stane-li se tak, už nechodí a ten, kdo je vysvobodí, je velmi šťasten, neboť mu přejí s onoho světa. Nebojí se kokrhání, ježto chodí z božské moci. Federowski I. 54 č. 161, 162.

Vlivem názorů církevních a prakse pohřební nejčastěji straší sebevrazi. V německém podání sr. Wuttke3 474 § 756, 757. Podle tirolské pověry všichni sebevrazi stanou se strašidly, Alpenburg, Mythen u. Sag. Tirols 147. Pod. v Brunšvicku, Andree, Braunschw. Volsk. 292. Oběšenci musí tak dlouho, jakv by ještě žili, blouditi v podobě černého psa, Grohmann 197. Pod. ve Švýcarech musí tak dlouho blouditi, Wuttke 3 475. § 756. Celá řada pověstí slezských, na př. Kühnau I.„60 č. 64: oběsivší se mlynář vychází jako šedý mužík ze studánky. Zena, která měla poměr se svým zaměstnavatelem a oběsila se na klice v jeho domě, obchází s vyplazeným jazykem, t. 132 č. 143. Kladská pověst, Kühnau 140 č. 153, vypravuje o dvou Maďarech bratřích, z nichž jeden se oběsil a druhý se zabil, chtěje bratra uříznouti. Méně se milující dvojici bratří zná pověst, Kühnau I. 1Ö9 č. 119, z Bunzlau (Boleslav): dva lakotní bratři znesvářili se o šedý kabát, jeden z nich křivě odpřisáhl, že mu patří, druhý ze žalu zemřel. Straší. Pověst ze severových. Čech, Kühnau I. 146 č. 157: žena, oběsivší se pro nevěru mužovu, v noci jej sužovala, vyhodila z postele. Musil za ni dáti čisti tři mše za peníze, vyžebrané na sirotcích. Tři služky daly mu po krejcaru, za to farář četl mši, pokoj. Statkář, který zabil sebe a psa, obchází se psem, Kühnau I. 61 č. 65. Pocestný ubytovaný ve stodole, spatří tam v noci mezi trámy ohnivou postavu; ráno tam najde hospodář svou ženu oběšenou, kterou hledal 14 dní (Sev. Čechy), Kühnau I. 17 č. 6. Podle poznaňské něm. pověsti, Knoop, Sagen 8 č. 14, baron sebevrah jezdí v kočáře. Podobný motiv zjevování vraha i sebevraha v legendovité, velmi spletené pověsti z téže krajiny, Knoop 1893. 134. XLIII. 12. Duch sebevraha utopence straší na mostě, vysvobozen čtením mše, Knoop Sag. 15. č. 27. Naopak, pořádně zemřelý se brání proti podezření ze sebevraždy a vykopání, jak.