uťaty, ti, kteří měli čerstvou krev, spáleni. Pověst hornoslezská, Klapper v Mitt. XI. 83, je ojedinělá motivem vystěhování se revenanta Glo-watsche, zemřelého pacholka, jenž sužoval pacholky a služky, na Těšínsko. V bergské pověsti, Schell 414 č. 24, dva sousedi svárliví umrou v týž den a pochováni do téhož hrobu; jejich mrtvoly obrátí se к sobě zadky a vrážejí do sebe hlavami i patami, proto pochovány zvlášť.

Mrtví se mstí za způsobenou urážku. Sedláku v pověsti polské, Lud XVI. 89, který pozval mrtvé к jídlu, vyhrožují, že půjde s nimi, nedá-li jim jisti. Kněz mu dal patenu, kterou přikryl ubrusem. Celovali ji a poděkovali za dobrou večeři. Hůře dopadla dívka ve versi běloruské, Feder. I. 57 č. 171, která pozvala kůstku z mrtvého na veselku. Mrtvý přišel — nechtěl však jisti. Musila přijití na hřbitov, jinak že by za tři dny umřela. Tam ji nutil piti z lebky a jisti maso mrtvého. Propustil ji s napomenutím. Umrlá, kterou pán uhodil ve tvář, Feder. I. 67 č. 198, pronásleduje ho až do domu, potom každé noci obchází a žádá za vydání útočníka; ten s ní pak zmizí. V německé pověsti, Ranke 41, sedlák, který zahubil ve spaní francouzské vojáky a soudně mučen utekl, chtěl po válce rozházeti mohylu u svého pole, kde pochováni: kostlivci vyšli a utloukli ho.

Pověsti o mši mrtvých jsou hojné. Podle tradice německé konají se v noci na den Dušiček, zemřelý kněz slouží mši, někdy také živý, nahodí-li se k tomu, sr. Wuttke3 471 § 751, Knoop 1893. 136 č. XLIII. 15 а) с) (než přivede kostelník kněze, vše zmizí), pod. Kühnau I. 203 č. 195. Mrtví vyrvou vdovci ženu, kterou chce odvésti, Knoop 1893. 137. č. XLIII. 15. b). Pod. Wisła III. 730, Sl. Pohl'. XV. 30. Obyčejně hned verse dodávají rys vampirický: živý účastník mše zachrání se — pravidelně na pokyn známého mrtvého — tím, že kus šatu hodí mrtvým na roztrhání. Tak slovenská povést, Sl- Pohl'. XV. 30., pod. polská, Kühnau I. 212 č. 200, verse z Broumovska, Kühnau I. 213 č. 201, jiné verse něm. uvádí Wutke3 471 § 751 z Tirol, Salc-burska, Vých. Prus, Voigtlandu, versi ze Slezska, Ranke 65, polskou odtamtud, Kühnau I. 212 č. 200. Stěží utekla varovaná žena v polské versi, Wisła XV. 486. Pověra polská, Wisła VIII. 149, radí vzíti na se kožich srstí nahoru a na hlavu hrnec aby duše nepoznaly živého těla, a dohoní-li účastníka, aby rvaly kožich a hrnec. Podle rýnské pověsti umírá třetí den hlídač, který nahlédl oknem do ozářeného kostela, Ranke 65.

Přechodem od pověstí o mši mrtvých к pověstem neplač po nebožtících je řada pověstí typu polské verse ve Wisłe VIII. 148. Matka chtěla spatřiti oplakávanou dcerku, šla na den Dušiček do kostela a spatřila dcerku s dvěma vědry slz. Dcerka prosila jí, aby neplakala. Duše se na ni vrhly, hodila jim kožich, utekla. Povídka polská, Wisła III. 730, o tom, jak matka, chtíc spatřiti umrlé děcko, odvážila se na „dušičky" do kostela, jak mrtví, mezi nimi i její synek, pronásledovali ji na kůr, snažíce se vystoupiti po truhlách, až úder jedné hodiny je zahnal, má motivy z látky „Totentanz". Povídkový typ „Neplač po nebožtících", kde často umrlec bere na se rysy škodného vampira, probrán hlavně v N.V.Č. VI. 207—215 a v Anmerk. zu den Kinder-und Hausmärchen der Brüder Grimm II. 485—490.1)